Das ist der Beruf: Koch

Das ist Amir.
Amir ist gehörlos.
Das heißt: Amir kann nicht hören.
Er benutzt seine Hände zum Sprechen.
Das nennt man Gebärden-sprache.

Amirs Chef ist hörend.
Amir bat seinen Chef langsam und deutlich zu reden.
Dann brachte Amir seinem Chef Gebärden-sprache bei.

Amir arbeitet von Montag bis Freitag.
Seine Arbeit beginnt am Nachmittag.
Aber: viele Gäste kommen am Wochenende.
Die Gäste gehen am Wochenende wandern.
Sie gehen nach dem Wandern in das Restaurant.

Amir braucht für seine Arbeit:

• Messer
• Arbeits-kleidung
• Kopf-bedeckung

Wichtig: alles muss sauber sein.
Und Amir muss sich oft die Hände waschen.
Das ist wichtig für die Hygiene.
Hygiene ist das schwierige Wort für Sauberkeit.
Hygiene hilft gegen Krankheiten.

Amir benutzt verschiedene Messer.
Zum Beispiel:

• ein Messer für Fleisch
• ein Messer für Fisch und Salat
  ein Messer für andere Lebens-mittel

Welche Aufgaben gibt es am Morgen?
Morgens wird Brot gebacken.
Und es wird das Fleisch geschnitten.
Und alle Aufgaben werden vorbereitet.

Dann wird das Essen zubereitet.
Das sind die Vorspeisen:

• Suppe und Salate

Das sind die Hauptspeisen:

• Schnitzel
• Knödel
• Nudeln
• Fisch

Die Gäste essen gerne Schnitzel.

Amir kocht gerne.
Er kocht in Österreich.
Er mag die Kultur und das Essen in Österreich.
Amir kennt auch andere Länder und das Essen aus den Ländern.

Toto je práce: Speciální pedagog.
Pedagog je cizí obtížné slovo pro učitel nebo vychovatel.
Speciální pedagog pomáhá lidem učit se.

Toto je Martin Humeňanský.
Martin je hluchý.
To znamená: Martin neslyší.
Komunikuje rukama.
Tomu se říká znakový jazyk

Martin je speciální pedagog.
Proč Martin pracuje jako speciální pedagog?

Martina baví učit.
A rád čte.

Martin říká:
Právě na této internátní škole byl integrován poprvé.
Integrace znamená: můžete se připojit ke skupině.
Takže Martin se mohl něco naučit.
A byl úspěšný.

Martin nyní sám v této internátní škole pracuje.
Chce také pomáhat studentům něco se naučit.

Martin studoval.
Vystudoval pedagogiku.
Po studiích je Martin pedagog.
Během studií se naučil hodně o předškolním i školním vzdělávání.
Ale Martin říká:
Na Slovensku musíte mít další vzdělání.
Díky dalšímu vzdělávání se dozvíte ještě více o své práci.
Martin absolvoval další vzdělávání v oboru speciální vzdělávání pro neslyšící.
Dodatečné vzdělávání trvalo 2 roky.
Martin pracuje na internátě 21 let.
Pracuje odpoledne.
Odpoledne pomáhá studentům.
Martin se učí se studenty.
Martin dělá se studenty domácí úkoly.
Pomáhá s každým školním předmětem.

Martin říká:
Odpoledne je stanovený harmonogram.
například:
   • Úterý: Umění
   • Středa: Procházka městem

Je jich mnoho venku.

Pokud je špatné počasí:
Martin je v pokojích se studenty.

Martin rád pracuje s dětmi.
Hraje si s dětmi.
Vypráví dětem
Martin hraje hry s dětmi.

Děti mají rády Martina.

Ale: Martin musí být někdy přísný.
Protože Martin je pro děti vzorem.
Říká dětem, co mohou a nemohou dělat.

Děti mají rády Martina, protože i on je neslyšící.
Martin a děti spolu vycházejí dobře.

Toto je práce: majitel pizzerieMajitel pizzerie má pizzerii.

Majitel je šéfem společnosti pizzerie.

Toto je Juliana Bódisová.

Juliana je neslyšící.

To znamená, že neslyší.

Ona komunikuje rukama.

Toto se nazývá znakový jazyk.

Na začátku:

Julianina tchyně otevřela pizzerii.

Tchýně byla majitelkou pizzerie.

Juliana ji sledovala.

Považovala to za zajímavé.

Chtěla pracovat v pizzerii.

Tchýně si nebyla jistá, protože Juliana byla neslyšící.

Juliana jí řekla:

Budu to zkoušet 2 měsíce.

Juliana nevěděla, jak doručit pizzu.

Přemýšlela.

A objednala si pizzu.

A na pizze uviděla cenovku.

Juliana měla nápad:

Pizzu vždy doručí s cenovkou.

Na začátku byla donáška pizzy velmi těžká.

Juliana se zeptala své tchýně:

Když budeš stará a půjdeš do důchodu

Mohu se já stát majitelkou pizzerie?

Ale: Juliana potřebovala 2 roky odborné praxe.

To znamená: V oboru musela pracovat 2 roky.

Po 2 letech:

Juliana se stala majitelkou pizzerie.

Ale: stále se cítí jako normální zaměstnankyně.

Když zákazník přijde do obchodu.

Juliana říká zákazníkovi:

Jsem neslyšící.

Kolega pak hovoří se zákazníkem.

Zákazník řekne, kterou pizzu chce.

Juliana si zapisuje cenu.

Zákazník platí.

Když zákazník zavolá.

Kolega vždy telefonuje.

Kolega zapisuje objednávku.

Juliana peče pizzu.

A Juliana dodává pizzu zákazníkům.

Jak dodává Juliana pizzu?

Juliana dává pizzu do krabice.

Box udržuje pizzu v teple.

Juliana vyhledá adresu.

A Juliana vyhledá telefonní číslo.

Pokud je tam Juliana:

Zašle zákazníkovi SMS.

Zákazník přichází k předním dveřím.

Ze začátku byla práce pro Julianu náročná.

Protože neznala ulice.

A protože své klienty a kolegy dobře neznala.

Juliana neměl profesionální zkušenosti.

Dnes je práce pro ni lehká

Toto je práce: počítačový grafik.

Toto je Tomáš (T-O-M-A-S-H).
Tomáš je neslyšící od narození.
To znamená, že Tomáš neslyší.
Pri komunikaci používá ruce.

Tomáš pracuje jako počítačový grafik
Vytváří grafické efekty na počítači.
Dělá šablony pro svoje zákazníky.
Má rád svoji práci.

Tomáš je ve své práci velmi dobrý.
Vyvíjí různé věci.
Např.:
   – Loga(znaky společností)
   – Videa s efekty
   – Letáky
   – Speciální texty

Tomáš pro svoji práci potřebuje speciální počítačové programy.
Ale jeho nejdůležitějším pracovním nástrojem je mobilní telefon.
Tomáš potřebuje mobilní telefon pro komunikaci se svými zákazníky.
Tomáš pracuje jak s neslyšícími tak se slyšícími zákazníky.

Toto je profese:
Vědec

Michal (M-i-c-h-a-l) se narodil jako zdravé dítě.
Ve 3 letech onemocněl zánětem mozkových blan a ztratil sluch.
Od té doby je prakticky hluchý.

Po ukončení střední školy se Michal přihlásil
na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity v Praze.
Přes nemalé potíže, tuto školu úspěšně absolvoval.

Vyhrál konkurz na místo vědeckého pracovníka
ve fyziologickém ústavu České akademie věd.

Náplní Michalovy práce je
zjistit jaké proteiny obsahuje zub.
Spolu se svým spolupracovníkem
našli některé nové proteiny,
které dosud nebyly v zubech nalezeny.

Sluchový handicap Michala
ani při této náročné práci nepředstavuje velkou překážku.
Michalovi spolupracovníci si našli způsob komunikace
Vycházející z obecných principů komunikace s neslyšícími,
kteří nepoužívají znakový jazyk.

Mluvit zřetelně, artikulovat, být tváří obrácen k neslyšícímu.
Takto je Michal plnohodnotným spolehlivým členem vědeckého týmu.

Michal má svou práci velmi rád.
Těší ho, že se může podílet na výzkumech, které mohou
být využity ve farmacii, medicíně a dalších oborech.

Pavel pracuje jako prodejce a opravář kompenzačních pomůcek pro neslyšící.
Prodejnu má v Oblastní unii neslyšících v Olomouci.
V ní nabízí světelné a vibrační budíky, světelné zvonky, sluchátka, indukční smyčky pro osobní použití a další pomůcky.

Prodává také sluchadla.
Podle jeho názoru je dobré, když ten, kdo pomůcky prodává, je sám neslyšící. Protože má vlastní zkušenosti a může klientovi poradit, jaká pomůcka je pro něho vhodná.

Pavel vystudoval střední průmyslovou školu pro neslyšící ve Valašském Meziříčí – obor elektronika.
Proto je ve své dílně schopen opravovat a také optimálně nastavit všechny pomůcky pro neslyšící. Nejvíce času mu zabírá čištění a nastavení sluchadel.

Pavel říká, že prodej a servis kompenzačních pomůcek je povolání vhodné pro neslyšící. Horší je to se sluchadly. Ten, kdo chce opravovat a seřizovat sluchadla musí mít alespoň zbytky sluchu. Bez toho není schopen posoudit kvalitu a funkčnost sluchadla.

Toto je povolání Programátor webových stránek práce.

To je Marek.
Marek je hluchý.
To znamená, že neslyší.
Komunikuje rukama.
Tomu se říká znakový jazyk.

Marek programuje weby.
To znamená:
Vytváří internetové stránky.

Marek to dělá už velmi dlouho.
Začal, když mu bylo 15 let.
Hodně se za tu dobu naučil.
K získání nových znalostí využíval
   – Internet
   – Knihu

Později:
Marek studoval grafiku digitálních médií.
Hodně se tam naučil.
Například v oblasti
webové stránky.

Když bylo Markovi 18 let:
Měl svého prvního zákazníka.

Marek nepožaduje od zákazníků písemné objednávky.
Obvykle:
Marek dostane objednávku ústně.
To znamená:
Přítel dá Markovi objednávku.
Nebo:
Přítel řekne někomu o Markovi.
A ten pak dá Markovi objednávku.
Nebo:
Markovu práci doporučují spokojení zákazníci.

Marek používá různé programy.
Jedná se například o:
   – HTML5
   – CSS
   – PHP
Jednotlivé programy jsou schopny plnit různé úkoly.
Pomáhají Markovi naprogramovat web.

Marek komunikuje se zákazníky:
-Přes internet
– Na osobních setkáních
– Prostřednictvím textových zpráv

Marek posílá e-maily.
V e-mailech:
Zákazníci najdou příklady webových stránek.

Na začátku:
Marek se setkává se svými zákazníky na online schůzce.
Na internetu.
Zákazník vysvětlí Markovi:
   – Jak by měl vypadat jeho web.
   – Co je pro něho důležité.
   – Co by mělo být na webu.

Marek říká:
Co je důležité:
Potřebuji zákazníka znát.
Musím vědět:
Co chce zákazník?

Pak:
Marek navrhne web.
Ukáže to zákazníkovi.
A ptá se:
Představovali jste si to takto?

Zákazník říká:
Co je dobré.
Co není tak dobré.
Co by měl Marek změnit.

Někdy to chvíli trvá.
Když zákazník řekne:
Všechno v tomto návrhu je dobré
Marek programuje web.

Pak:
Marek ukáže zákazníkovi hotový web.
Ptá se:
Jak zákazník najde web?
Měl by Marek ještě něco změnit?
Dokud zákazník neřekne:
Web je v pořádku.

Pak:
Marek vkládá obrázky.
Vloží také všechny schválené informace.

Pak je web připraven.

Toto je povolání : projektový manažer Erasmus +

Manažer má ve společnosti vedoucí pozici.
To znamená: Rozhoduje, co společnost má dělat.
Erasmus + je evropský program.
Program je určen pro evropské země.
Erasmus + podporuje projekty penězi.

Toto je Marek.
Marek je neslyšící.
To znamená, že neslyší.
Komunikuje rukama.
Tomu se říká znakový jazyk.

Marek pracuje jako projektový manažer.
Projekt probíhá prostřednictvím programu Erasmus +.
Projekt je mezinárodní.
To znamená:
Na projektu pracuje několik partnerů.
Partneři projektu pocházejí z různých zemí.
Marek pracuje v různých projektech.
To je vidět na časových harmonogramech (minuta 0:42).
S časovými plány má Marek přehled.
Má přehled o:
   – Jakých cílů již bylo dosaženo
   – Které úkoly jsou hotové
   – Kolik času jim ještě zbývá

Úkoly mají určité pořadí.
Tímto způsobem každý ví:
Co již bylo provedeno.
A co přijde dál.
Partneři projektu si také mohou prohlédnout harmonogramy.
To je velmi užitečné.
Každý má stejný přehled.

Jaké jsou Markovy úkoly?
Marek má 2 různé role.
1. koordinátor projektu
2. partner projektu
Koordinátor řídí projekt.
Řídí realizační proces.
Mluví se všemi partnery.

Co musí Marek dělat?

Když je koordinátorem projektu:
Marek rozdělí úkoly.
Mluví s partnery.
A mluví s financující agenturou.
Financující agentura hradí projekt.

Pokud je partnerem projektu:
Dalším partnerem je koordinátor.
Pracují společně.
Koordinátor dává úkoly Markovi.
A Marek dává úkoly svým zaměstnancům.

Marek se zúčastňuje online schůzek.
Na online schůzkách partneři diskutují.
Ptají se: Má někdo problémy?
Jsou problémy řešeny?
Marek pro online schůzku potřebuje tlumočníka znakového jazyka.
Proč?
Někteří partneři slyší.
A někteří partneři jsou hluší.
Tlumočník pomáhá komunikovat.
Tlumočník překládá pro Marka do znakového jazyka.

Marek musí psát zprávy.
Musí psát zprávu každých 6 měsíců.
Musí také hledat:
Kolik peněz mohou partneři utratit.
To je důležité pro kontrolu.
Nakonec:
Marek musí napsat závěrečnou zprávu.
K té směřují všechny informace.
Je vše v pořádku?
Může být projekt dokončen?

Může hluchý pracovat jako projektový manažer?
Marek říká: Ano, jak vidíte!
Ale potřebujete znalosti.
Například:
   – Znát cizí jazyky
   – Být schopen plánovat
   – Hodně a dobře mluvit
Pokud nemůže něco udělat:
Můžete se to naučit.
Marek je neslyšící..
A dokázal to.

Toto je povolání
Projektový manažer pro národní projekty.

Tohle je Roman.
Roman je neslyšící.
To znamená, že nic neslyší.
Komunikuje rukama.
Tomu se říká znakový jazyk.

Roman žije na Slovensku.
Je projektovým manažerem.
Projektový manažer organizuje projekty.

Když Roman rozbíhá nový projekt.
1. Hledá nabídky na internetu.
2. Když najde nabídku, Roman uvažuje:
– Vyhovuje nabídka?
– Můžeme tento projekt udělat?
3. Roman čte nabídku velmi pečlivě.
4. Mluví se svými kolegy.
5. Shromažďují nápady pro projekt.
6. Vybírají nejlepší nápady.
7. Projekt může začít.

Na internetu je přihláška k projektu.
Roman to vyplní.
Pak:
Jeho kolegové kontrolují:
Je vše správně vyplněno?
Když je vše připraveno:
Roman odešle vyplněný formulář.

Pak Roman musí počkat na schválení.
To znamená:
Musí čekat na odpověď.
Z odpovědi se dozví:
Může projekt udělat?
Nebo měl někdo jiný lepší nápady?

Pokud je projekt schválený:
Roman a jeho kolegové mohou projekt realizovat.
Dostanou na to peníze.

Roman vytvoří seznam úkolů.
Seznam je v aplikaci.
Do seznamu zapíše:
Který kolega musí dělat který úkol?
Seznam pošle svým kolegům.
Nyní každý ví:
Co a kdy je třeba udělat.

Mezi úkoly patří například:
   – Překlady textů
   – Překlad znakového jazyka
   – Vytváření videí

Když jsou jeho kolegové připraveni:
Posílají své úkoly Romanovi.
Roman úkoly kompletuje.

Roman píše závěrečnou zprávu.
Podá závěrečnou zprávu.

Roman říká:
Neslyšící lidé mohou tuto práci dělat.
Ale předtím:
Musí se toho o práci hodně naučit.
Tak to udělal Roman.

Říká Roman
Slyšící a neslyšící lidé mohou dělat projekty společně.
Ale:
Je důležité umět znakovat.

Toto zaměstnání je:
Průvodce v muzeu

Toto je Alicia.
Alicia pracuje v muzeu.
Alicia je neslyšící.
Ke komunikaci používá své ruce.
Tomu se říká znaková řeč

Jak Alicia mluví se svými kolegy?
Alicia má 3 kolegy.
Dva kolegové jsou také neslyšící.
S nimi Alicia mluví ve znakové řeči.
Alicin nadřízený slyší.
Umí také trochu znakovou řeč

Alicin pracovní den:
Alicia uvažuje:
Budou dnes nějaké skupiny?
Jaké skupiny dnes přijdou?

Skupiny jsou velmi odlišné:
Školní třídy, rodiny, děti, dospělí.
Existují také starší lidé.

Alicia musí uvažovat:
Jak skupinu zvládám?
Jak se skupinou hovořím?
Mluvím s dětmi?
Mluvím s dospělými?

V muzeu
Existují hry.
Jedna hra se jmenuje:
Mimická hra.
Je to karetní hra.
Na některých kartách jsou slova.
Na některých kartách jsou tváře.
Všechny tváře vypadají jinak.
Všechny mají jinou mimiku.
To znamená, že všechny mají na svých tvářích jiný výraz.

Jedna hra se jmenuje:
Čínský šepot
Jsou zde také karty pro čínský šepot.
Na těchto kartách jsou slova.

V muzeu se můžete naučit také znakovou řeč.
K tomu jsou zde obrázky.
S těmito obrázky se můžete naučit znakovou řeč.
Alicia pracuje od úterý do soboty.
Někdy má soboty volné.
Tehdy pracují její kolegové.
Alicia říká:
Ráda poznávám nové lidi.
Lidé jsou velmi různí.
Někteří lidé jsou plaší.
Jiní lidé jsou otevření.

Toto zaměstnání je: Sexuální poradkyně
Toto je Patricia.
Patricia je sexuální poradkyně.
Patricia je také neslyšící.
To znamená, že neslyší.
Ke komunikaci používá znakování.
Tomu se říká znaková řeč.

Práce sexuální poradkyně je velmi zajímavá.
Sexuální poradkyně učí mladé lidi.
Také mladí lidé ve třídě jsou neslyšící.

Tématem ve třídě je:
Láska a sexualita
Sexuální poradkyně vysvětluje:
   • Co je láska?
   • Co je sex?

Tato práce je velmi důležitá.
Proč je tato práce důležitá?
Mladí lidé se naučí a porozumí tomu:
   • Co je láska?
   • Co je sex?

Sexuální poradkyně si své hodiny pro třídu plánuje.

Některé věci jsou důležité:
Sexuální poradkyně používá mnoho obrázků.
Sexuální poradkyně prohledává internet.
Na internetu je o sexualitě spousta informací.

Sexuální poradkyně si musí své hodiny připravit.
Přemýšlí o:
Co dnes plánuji se svou třídou dělat?
Každý den potřebuje s třídou dělat něco nového.

Přemýšlí o:
Jak staří jsou mladí lidé ve třídě?
Mladí lidé hovoří o mnoha věcech
   • Hovoří o sexu
   • Hovoří o nemocích
Během sexu můžete chytit některé nemoci.
Mladí lidé hovoří o mnoha věcech.
   • Hovoří o sexu
   • Hovoří o nemocích
Během sexu můžete chytit některé nemoci.
Některé věci jsou důležité:
Všichni mladí lidé patří do této skupiny.
Nikdo neví víc, než ví ostatní.
Nikdo nesmí mluvit o obtížných věcech.

Patricia říká:
Lidé jsou různí
A různě se milují
Tomu se říká sexuální orientace.

Ve skupině přemýšlejí o:
Existují předsudky?
To znamená:
Někteří lidé si myslí o ostatních lidech nepravdivé věci

Patricia říká:
S Patricií můžou mluvit všichni.
To znamená:
Patricia poslouchá.
Patricia odpovídá na otázky.
Patricia nikdy nikomu nic neřekne.
Tomu se říká mlčenlivost.

Toto je práce: sportovní tréner neslyšících
Toto je Petr.
Petr je od dětství neslyšící.

Je rád,že mluví.
Bylo pro něho těžké se naučit mluvit.
Jeho rodiče a prarodiče byli neslyšící.
Doma se používal pouze znakový jazyk.

Petr mluví se slyšícími jenom proto, že je oslovoval
a s jejich pomocí se naučil správně nastavit hlas.
Díky tomu se dokáže domluvit.
Rodiče mu vůbec nepomáhali.

Petr pracuje jako asistent učitele ve škole pro sluchově postižené v Praze.
Na stejné škole působí i jako učitel tělocviku.
Petr je trénerem kopané v klubu 1. PSKN
To znamená první pražský sportovní klub neslyšících.

Trénuje i futsal-malou kopanou
a párkrát do roka i reprezentanty v atletice.
S národním fotbalovým mužstvem neslyších se zúčastnil mistrovství světa v kopané neslyšících.
Pokud ho nějaký jiný sportovní klub, například volejbalový
požádá o pomoc, rád pomůže.

Když to studenty příliš nebaví a nechtějí cvičit,
tak jim vysvětluje, že sport je zdravý.
Pohyb prospívá plícím, srdci. Dýchání a krevnímu oběhu.
Nesmí se jim říkat MUSÍŠ!! To je špatně.
Je lepší je přemluvit a motivovat.
Aby pochopili, proč je dobré cvičit.

Editor

Toto je Klaudia Jusková.
Pracuje ako editorka.
Editorka je napríklad
Zamestnankyňa spravodajskej webovej stránky.

Klaudia každé ráno vyhľadáva a zhromažďuje
rôzne informácie zo celého sveta.
Napríklad o:
  – nepočujúcich ľuďoch
  – určitých udalostiach
Klaudia na to potrebuje 4 hodiny.
Potom upravuje texty.
Potom texty uverejní na webovej stránke.

Klaudia väčšinou pracuje samostatne.
Pracuje 8 hodín denne.
Správna gramatika je dôležitá.
V texte by nemali byť žiadne chyby.
Preto musí byť gramatika správna.
Text musí obsahovať presné informácie.
Potom Klaudia text uverejní.

Klaudia často pracuje v kancelárii.
Niekedy pracuje aj z domu.

Toto zaměstnání je:
Domácí technik

Toto je Zdravko.
Zdravko je domácí technik.
Nebojša a Gerhard jsou kolegové.
Zdravko, Nebojša a Gerhard jsou neslyšící.
Ke komunikaci používají své ruce.
Tomu se říká znaková řeč.

Zdravko říká:
Dostáváme různé objednávky.
Musíme nakoupit mnoho věcí.
Například:
Psací potřeby, květiny nebo nářadí.

Zdravko říká:
Pokud je rozbita vodovodní baterie,
Koupí novou.
Pak musí novou baterii vyměnit.

Zdravko, Nebojša a Gerhard pracují na různých místech.
Mají mnoho různých úkolů.
Musí přenášet věci z jedné kanceláře do druhé.
Také doručují na poštu dopisy.
Zdravko říká:
Vždy musí být čisté toalety.
Také kuchyně musí být čistá.
V tuto chvíli je to obzvlášť důležité.
Nikdo by se neměl bát nakažení korona virem.
Proto musí Zdravko hodně uklízet.
Každý den uklízí:
1. pracovní stoly
2. kanceláře
3. učebny

K dispozici je také dílna.
Jsou věci, které domácí technici potřebují.
Například:
Sekačky, zahradní nářadí, čistící prostředky, houbičky a osvěžovače vzduchu.
Také malířské potřeby a malířské kbelíky.

Domácí technici nosí pracovní oděv.
Pracovní oděv je chrání.
   – Při práci v dílně
   – Při malování

Tato práce se mi moc líbí.
A líbí se mi i možná výměna s ostatními domácími techniky.

Toto je Matthias.
Matthias je neslyšící.
To znamená:
Matthias nic neslyší.
Ke komunikaci používá své ruce.
Tomu se říká znakové řeč.

Matthias je správce sítě.
Matthias vytváří počítačové sítě.
To znamená: propojuje počítače.
Tomu se také říká: počítačové systémy.

Matthias pracuje s různými programy.
Používá “vzdálený přístup”
“Vzdálený” Mathiasovi pomáhá.
Nemusí ke každému počítači chodit.
Ke všem počítačům má přístup.

Jeho telefon mu pomáhá také:
1. Může spolupracovat se svými kolegy.
2. Může v počítačovém systému také najít chyby.
Program nefunguje.
Matthias ho kontroluje.
Funguje to na jeho telefonu?
Pokud ano, Matthias ví:
Problém je v počítačovém systému.
Pokud ne, Matthias ví:
Problém je někde jinde.

Matthias ví:
Technologie musí fungovat.
Toto je ve společnosti nejdůležitější věc.
Pak je každý zaměstnanec šťastný.

Ve společnosti je místnost se spoustou kabelů.
Tato místnost se jmenuje:
Serverová místnost.
Kabely vedou po celé budově.
To znamená:
Všude je přístup k internetu.

Někdy je s počítači problém.
Problém je třeba Matthiasovi vysvětlit.
To funguje různými způsoby:
1. Ve znakové řeči
2. E-mailem
Ne všichni jeho kolegové umí používat znakovou řeč.
Proto zde pomáhají e-maily.
To znamená:
Matthias může zjistit příčinu problému.
A může problém vyřešit.

Je důležité, aby:
Byly všechny počítače aktualizovány.
Pak je počítačový systém bezpečný.

Matthias má jeden velmi důležitý úkol.
Musí zajistit, aby existoval pravidelný systém zálohování.

Zaměstnanci ukládají spoustu dokumentů.
Z dokumentů jsou vytvářeny kopie.
Jedná se o zálohování.
Zálohování trvá dlouho.
Proto:
Matthias zálohuje v noci.

Existuje mnoho různých společností.
Některé společnosti mají pouze jednu kancelář.
Některé společnosti mají spoustu kanceláří.
Matthias říká:
To je velký rozdíl.
Někdy musí jít Matthias do jiné kanceláře.
Musí hledat problém přímo v kanceláři.
Poté se vrací do své kanceláře.

Toto je pro Matthiase důležité:
Programování.
To znamená:
Říct počítači, co má dělat.
Například:
Matthias spojuje dva počítače.
Toto je počítačový systém.
Ten pracuje s programovacím jazykem.
To znamená:
Matthias zadává symboly a slova.
Počítače jim rozumí.
Počítač ví, co má dělat.
Tyto symboly a slova se nazývají:
Příkazy
Existuje mnoho různých programovacích jazyků
Programovací jazyky mají různé názvy.
Například:
C#, C++, PHP, AVC nebo Perl.
Matthias musí programovacímu jazyku rozumět.
Jazyk se můžete naučit.
Můžete se ho naučit sami.
Můžete se ho naučit také v kurzu.

Toto je práce:strážník městské policie
Bob je strážník městské policie ve větším městě Moravskoslezského kraje.

Aby mohl Bob pracovat u městské policie,
musí mít ukončené středoškolské vzdělání.
Bob vystudoval střední odbornou školu pro sluchově postižené
ve Valašském Meziřičí,obor počítačové systémy.

Bob se rozhodl pracovat jako strážník městské policie,
protože chtěl lidem pomáhat,
ukazovat jim, co je správné, i co se nesmí.

Funkci strážníka městské policie dělá asi 6 let.
Má na starosti část města, která je
jako „vyloučená oblast“, pro Romy.
Stará se o to, aby tam vše fungovalo,
aby tam byla pravidla, aby tam byl pořádek.

Při komunikaci s neslyšícími používá znakovou reč,
ale taky je třeba dbát na odezíraní.
Znakový jazykem se naučil na škole ve Valašském Meziříčí.
Se slyšícími lidmi, kteří nemají ztrátu sluchu, hovoří normálně.
Soustředí se na ústa, používá hlavně odezírání.

Bob má ztrátu sluchu 40 -45%.Proto může činnost strážníka vykonávat.
Konečné slovo při rozhodování o přijetí do služeb u městské policie
má vždy odborný lékař,který povoluje tuto práci vykonávat.

Toto je práce: Střihač videa

Střihač videa pomáhá vytvářet film.

Střihač videa upravuje film na počítači.

Toto je Richard.

Richard je téměř hluchý.

To znamená: Richard skoro neslyší.

Používá ke komunikaci ruce.

To se nazývá znakový jazyk.

Richard pracuje jako střihač videa.

Sám se učil stříhat filmy.

Naučil se to na YouTube.

Richard si udělal školicí kurz.

Školení se jmenovalo: “Audiovizuální výroba”.

Školení bylo určeno pro slyšících lidí.

Ale byla tam další třída pro neslyšící.

Školení trvalo 3 roky.

Richard se hodně naučil.

například:

   • editovat videa

   • správně používat fotoaparát

Richardova první objednávka byla z muzea.

On upravoval videa.

Jeho druhá objednávka byla na svatbu.

Potom měl více práce.

například:

   • Pohádky

   • Muzeum

   • Rozhovory

Jak funguje Richard?

Po natočení filmu:

Film se zkopíruje a uloží.

Toto se nazývá zálohování.

Zálohování je důležité.

V případě, že se během editace něco stane:

Potom existuje zálohované video.

Potom Richard může upravovat video na svém počítači.

Richard říká:

Příběh musí mít scénář.

Scénář je text.

Text říká, co se stane ve filmu.

Richard pracuje se scénářem.

Nebo Richard spolupracuje s režisérem.

Režisér říká, co je třeba ve filmu udělat.

Režisér dělá hodně rozhodnutí.

Když Richard pracuje s režisérem:

režisér mu říká, co má dělat.

Richard se tím musí řídit.

Práce jako střihač videa je těžká.

Existuje mnoho barev.

Barvy se musí shodovat.

Například: Má ten člověk dobrou barvu obličeje?

Co jiného je těžké:

Vyblednutí.

To znamená: něco se přidá do videa.

A doplnění pozadí.

Richard říká:

Obojí je velmi komplikované.

Richard stále pracuje s YouTube.

sleduje:

Co je nového.

Co jiného se může naučit.

Richard říká:

Důležitý je výkonný počítač.

Zákazníci požadují ještě lepší videa.

Toto je možné pouze s výkonným počítačem.

Pak může Richard upravovat videa.

Richard upravuje videa bez zvuku.

To není problém.

Videa mají někdy zvuk.

Například: svatební video

Potom musí Richard pracovat se zvukem.

To je pro něj velmi těžké.

Richard říká:

Neslyšící mohou být střihači videa.

Ale pro filmy se zvukem:

potřebuješ pomoc od slyšících lidí

Toto je profese tanečnice a akrobatka.

Mischa je od dětství neslyšící.

Komunikuje znakovým jazykem.

I když neslyší, velmi ráda a dobře tančí.

Tím prakticky ukazuje, že neslyšící mohou tančit.

Také dělá vzdušnou akrobacii a jevištní ztvárnění básní ve znakovém jazyce.

Díky těmto uměleckým aktivitám projela takřka celý svět.

Vystupovala kromě evropských zemí také v Americe nebo Japonsku.

Mischa povzbuzuje všechny neslyšící, pokud mají nějaké sny,

tak aby udělali všechno pro jejich splnění.
Mischa si své umělecké sny splnila.

Toto je práce taxikář

Toto je Patrik.

Patrik je neslyšící.

To znamená: On neslyší.

On komunikuje rukama.

To se nazývá znakový jazyk.

Patrik jezdí svým taxíkem už 4 roky.

On pracuje pro 2 společnosti.

Uber a Bolt.

Obě společnosti mají aplikaci.

Pomocí aplikací:

Zákazníci si mohou rezervovat taxík.

Pokud si někdo objedná Patrikův taxi prostřednictvím jedné z aplikací:

On vypne druhou aplikaci.

Patrik má nejvíce objednávek v noci.

To je dobré pro Patrika.

V noci je méně aut.

V noci jsou ulice prázdnější.

Patrik obvykle pracuje brzy ráno.

Na poledne on si dává pauzu.

Odpoledne nebo večer opět pracuje.

Pátky a soboty:

Patrik pracuje mimořádně dlouhé hodiny.

Zákazníci pak jdou na diskotéky.

Patrik rád pracuje s autem.

Před dlouhým časem:

Kamarád mu řekl o aplikaci.

Aplikace se jmenuje Uber.

Patrik se informoval.

potom:

On se přihlásil na Uber.

Potom ho přijali.

Při první cestě:

Patrik byl zmatený.

On se musel učit,

jak funguje Uber.

Po určité době:

On si zvykl.

Jak se Patrik mluví se zákazníky?

Většinou vůbec.

protože:

Aplikace zobrazuje, že

řidič neslyší.

Zákazník tedy předem ví,

Patrik je neslyšící.

A aplikace ukazuje Patrikovi.

Kam chce zákazník jít.

někdy:

Zákazníci se poděkují v znakovém jazyce.

To Patrika překvapuje.

Oni to vědí z televize.

Někteří zákazníci komunikují v znakovém jazyce.

Toto je Cyril.

Cyril je neslyšící.
To znamená, že on nic neslyší.
On komunikuje rukama.
To se nazývá znakový jazyk.

Cyril je traktorista.
On chodil do školy pro malíře.

Cyrilův otec byl také traktorista.
Když byl Cyril dítětem:
On pomáhal otci.
Oni naložili věci na traktor.

Pomáhal jim kůň.

Cyril seděl na traktoru.
On seděl vedle svého otce.
Nebo on seděl na koni.

Když on měl 12 let:
Otec mu ukázal všechno.
Ale on nesměl řídit sám.

Když on měl 15 let:
Cyril směl řídit traktor sám.
On chodil do školy.
O víkendech řídil traktor.

Cyrilovi kolegové nejsou neslyšící.
Oni se ptají Cyrila:
Můžeš nám ukázat znaky?
například:

Brambory, mrkev, cibule

Ale většinou pracuje Cyril sám.

Cyril říká:
Byl jsem 13 let traktorista.
Pak jsem skončil.
Dal jsem si pauzu.
Dal jsem si pauzu na 1 rok.

potom:

Našel jsem novou firmu.
Nyní zde pracuji 6 let.

Cyril je traktorista 19 let.
Jeho kolegové mohou slyšet.
Nikdo z nich není neslyšící jako Cyril.

Cyril říká:
Neslyšící lidé často nemají řidičský průkaz na traktor.
Existují 2 různé řidičské průkazy traktoru.
Řidičský průkaz T a řidičský průkaz C.

Řidičský průkaz T:
Platí po celý život.
Řidičský průkaz C:
Po 2 letech je test.
Testuje se:

   • Může řidič stále dobře vidět?

   • Může řidič stále dobře slyšet?

Proč test existuje?

Stává se hodně nehod.

Cyril je se svou prací spokojen.
On má různé úkoly:
   • Orba
   • Hrabání

To znamená:
On musí uvolnit zem.
On musí vykopat zem.

Cyril musí také přepravit úrodu.

To znamená:
Převézt brambory na jiné místo.

Tyto pozemky mají rozlohu 5 000 hektarů.
Jsou velmi velké.
Existují i další pole.

Toto zaměstnání je: fitness trenér Toto video bylo vytvořeno během koronavirového lockdownu. Proto se Gordy a její klient nemohli setkat osobně.

Toto je Gordy. Gordy je neslyšící.
To znamená: Gordy nic neslyší.
Ke komunikaci používá své ruce.
Tomu se říká znaková řeč.
Klienti se Gordy prají: Kdy máte čas?
Gordy říká:
Většina schůzek je večer.
Hodně schůzek má v sobotu a v neděli.
Její klienti mají čas také ráno nebo odpoledne.
Gordy říká: Musím být flexibilní.

To znamená: Gordy se ptá svých klientů: Kdy máte čas?
Většina Gordiiných klientů je také neslyšících.
Gordy říká: S neslyšícími jsem schopna mluvit.
Nejsem schopna mluvit se slyšícími lidmi.
Většinu času: Slyšící lidé neumí znakovat.
Proto je její práce jednodušší s neslyšícími klienty.
Gordy chce pomoci neslyšícím lidem.
Ví, že: Je těžké najít neslyšícího fitness trenéra.
Chce bezbariérovou komunikaci.

To znamená:
   – Neslyšící lidé by také měli mít možnost sportovat.
   – Neslyšící lidé by měli mít fitness trenéra.
   – Neslyšící lidé by měli být schopni rozumět svému fitness trenérovi.
   – Neslyšící lidé by měli být schopni se mluvit svým fitness trenérem.
Bezbariérová komunikace tedy znamená:
Neslyšící lidé jsou schopni mluvit se svým fitness trenérem.
Jsou schopni se domluvit.
Každý ví: pro sport potřebujete sportovní oblečení.
Gordy říká: Pro dřepy potřebujete boty s plochou podrážkou.

Proč jsou boty s plochou podrážkou důležité?
Je snazší udržovat rovnováhu.
Když trénuji horní část těla: Boty nejsou důležité.
Když jdu běhat. Běžecké boty jsou důležité.
Gordy říká: Nejprve si s klientem promluvím.
Zeptám se: Co chcete? Jaký je váš cíl?
Chcete zhubnout?
Chcete budovat svaly?
Jak často chcete trénovat?
Kdy sportujete?
Jaký sport děláte?
Gordy říká: Musím vytvořit plán.
Tento plán musí zapadat do každodenního života.
Gordy poskytuje také tipy:
Co může klient jíst?
Které potraviny jsou zdravé?
Které potraviny nejsou zdravé?
Které potraviny klientovi pomáhají?
Pondělí až pátek: Většinu času má Gordy jednu schůzku denně.

Některé schůzky trvají dlouhou dobu.
První schůzka může trvat 2 hodiny.
O víkendu: Gordy má několik schůzek.
Někdy 2. Někdy 3.
Gordy říká: Kdysi jsem měla fitness trenéra.
Tento fitness trenér byl slyšící.
Neuměl znakovat.
Gordy s ním nemohla mluvit.
Tento fitness trenér stál za Gordy.
Mluvil.

Ale Gordy ho neslyšela.
Gordy mu řekla: Postavte se prosím přede mě.
Tak, abych mohla vidět vaše rty.
Tak vám mohu snadněji porozumět.
Fitness trenér na to zapomněl.
Znovu se postavil za Gordy.
Znovu hovořil.
A Gordy mu nerozuměla.
Gordy si uvědomila: To nebyla žádná bezbariérová komunikace.
Zeptala se sama sebe: Jaké je to pro ostatní neslyšící lidi?

Gordy říká: Dlouho jsem o tom přemýšlela.
Pak jsem se šla učit.
Nyní je Gordy fitness trenérka.
Gordy říká: Má práce mě baví.
Gordyiným cílem je: Bezbariérová komunikace ve sportu.

Toto je práce: učitel
Tohle je Ondřej.
Ondřej je téměř hluchý.
To znamená:skoro neslyší.
Komunikuje rukama.
Tomu se říká znakový jazyk.

Ondřej byl na speciální základní škole.
Potom:
Ondřej šel na střední školu v Kremnici.
Ondřej žije na Slovensku.
To je země ve východní Evropě.
Byly zde pouze 2 střední školy pro neslyšící.

Po škole:
Ondřej studoval:
   – Matematiku
   – Politiku
   – Etiku
Etika je obtížné slovo.
Etika jsou pravidla a hodnoty ve společnosti.

Ondřej říká:
Ondřej říká:
Měl jsem cíl.
Chtěl jsem pomoci neslyšícím lidem.
Nyní je Ondřej učitel.
Učí tyto předměty:
   – Matematiku
   – Fyziku
   – Informatiku
   – Politiku
   – Chemii
   – Slovensky znakový jazyk
Informatika znamená:
Počítačová věda

Ondřej učí na 2 školách.
1.na základní škole
2.na střední škole
Je to tak proto,že Ondřej vyučuje hodně různých předmětů.

Existují učebnice pro slyšící.
Existují učebnice pro neslyšící.
Ondřej si myslí:
Staré učebnice pro neslyšící jsou dobré.
Nové učebnice pro neslyšící nejsou dobré.

To je důvod,proč:
Ondřej používá staré učenice.
Ale:
Bere úkoly z mnoha různých knih.
Z knih pro slyšící.
Z knih pro neslyšící.
Mění úkoly pro své žáky.

Ondřej říká:
Dobří žáci čtou text.
A textu rozumějí.
Slabší žáci čtou text.
A nerozumějí textu.
To je důvod,proč:
Ondřej musí hodně vysvětlovat.

Ondřej říká:
To se často stává u neslyšících lidí.
Pak:
Neslyšící to dokážou lépe pochopit.
Rozumí obsahu.
Rozumí kontextu.

Ondřej říká:
Učitelství je nejkrásnější povolání.
Ale:
Je těžké pracovat s lidmi.
Při práci s lidmi je důležité mnoho věcí.
Například:
   – Umět porozumět ostatním lidem
   – Mít a ukázat city
   – Mít porozumění pro ostatní lidi
– Vycházet dobře s ostatnímiDobří žáci čtou text.
A textu rozumějí.

Herecka

Toto je Nicola.
Je herec.
Robí VV.
VV je skratka pre Visual Vernacular.
Je to umelecká forma v kultúre nepočujúcich.

Firmy, festivaly alebo organizátori podujatí
môžu pozvať Nicolu na vystúpenie.
Môžu Nicolovi dať požiadavky na vystúpenie:
– konkrétna téma
– cieľ predstavenia
– Mal by prvýkrát predviesť nové predstavenie.
– Mal by zopakovať staré predstavenie.
– Koľko má vystúpenie stáť?
Ak všetci súhlasia,
spolupráca začína.

Príprava závisí od trvania a typu vystúpenia.
Nicola zvyčajne začína mesiac pred vystúpením.
Ak je termin veľmi blízko,
musí znovu predviesť staré vystúpenie.
Potom cvičí a opakuje vystúpenie,
aby si dobre zapamätal obsah.
Ak Nicola robí nové vystúpenie,
príprava je zložitejšia.
Musí premýšľať:
Aké sú súvislosti medzi témou a jeho detstvom?
Ak si môže vybrať tému,
Premýšľa o:
Čo je mojou inšpiráciou?
Napríklad:
– spoločenská situácia
– niečo, čo sa deje vo svete práve teraz

Príprava sa začína kreslením obrázkov.
Predstavujú príbeh.
Môžu mať rôzne príbehy:
– silný príbeh
– jednoduchý príbeh
– šťastný koniec
Potom Nicola vysvetľuje, čo nakreslil.
Potom sa nahráva seba.
Pozrie sa:
Musí niektoré časti zmeniť?
Potom je pripravený na vystúpenie.

Nicola musí dávať pozor:
Pre aké publikum vystupuje?
Sú to len nepočujúci alebo aj počujúci?
Pri VV musí venovať pozornosť svojej technike.
Nemal by používať niektoré posunky.
Musí dobre posunkovať.
Musí jasne odovzdať svoj príbeh.
Musí mať pod kontrolou vlastné emócie.
Ak nie,
potom hrozí nebezpečenstvo:
Zabudne, ako vystúpenie pokračuje.

Nicola sa niekedy zúčastňuje na divadelných skupinách.
Ak sa cíti dobre s ľuďmi
a majú vášeň pre divadlo.
Ale väčšinou pracuje sám.

Nicola dokáže komunikovať s počujúcimi alebo nepočujúcimi zákazníkmi.
Nicola dokáže komunikovať rôznymi spôsobmi.
Vačšinou ho kontaktujú e-mailom.
Keď sa stretne s niekým osobne,
komunikuje pomocou mimiky a gest.
Alebo píše na papier alebo na mobilný telefón.

Na konci vystúpenia sa Nicola snaží
vnímať pocity publika.
Ak je publikum spokojné,
potom si urobí poznámku,
ako vystúpil.
Ak je reakcia publika neutrálna,
potom sa musí zlepšiť alebo zrušiť vystúpenie.

Všetko, čo Nicola na vystúpenie potrebuje, je javisko a čierne oblečenie.
Niekedy predvádza VV aj s hudbou.
Projektor môže vytvoriť lepšie predstavenie,
pretože je možné vidieť aj obsah videa.

Nicola pracuje vždy niekde inde.
Nicola môže pracovať v rôznych miestnostiach.
Napríklad v divadle.
Najlepšie miesto pre VV výstupenia je ulica.
VV je pouličné umenie.

Baristka v IKEA

Toto je Angelika.
Pracuje ako baristka.
Baristka pripravuje kávu.

Zákazníci si objednávajú nápoje alebo koláče
na veľkom displeji počítača.
Tam zadajú svoju objednávku.
Počítač pošle objednávku Angelike.
Angelika vidí:
Čo si zákazník objednal?
Angelika pripraví kávu a koláč.
Podá ich zákazníkovi na podnose.

IKEA otvára o 9:30 hod.
Angelika začína s prípravami o 09:00 hod.
Všetko pripraví,
Čo budú potrebovať zákazníci.
Vyberie koláče z mrazničky.
Vystaví koláče.
Všetko vyčistí.
Umýva riady na koláče a kávu.
Očistí kávovar.
Doplní servítky.
Pripravuje vidličky na koláče.
Zákazníci prichádzajú o 9:30 hod.

Čo je dôležité?
Angelika musí neustále sledovať stoly.
Majú byť čisté a prázdne.
Ak ostane za pultom už len pár šálok,
Angelika prinesie nové.
Aby sa zákazníci cítili príjemne.
Angelika ráno pracuje sama.
Popoludní o 12.00 alebo 13.00 hodiny sa začne druhá zmena.
Potom pracuje Angelika s druhou osobou.
Títo dvaja sa striedajú.
Keď si Angelika urobí prestávku,
je tam kolega.
Angelika preto môže opustiť pracovný priestor
počas prestávky.
Po prestávke sa vráti.
Ak dôjde káva,
Angelika si prinesie ďalšiu zo skladu.
Nabudúce to urobí jej kolega.

V IKEA spolu pracujú počujúci aj nepočujúci.
Angelika zvyčajne pracuje s počujúcimi kolegami.
Nepočujúci kolegovia pracujú na popoludňajšej zmene.
Dnes je tu jeden nepočujúci kolega.
Dnes spolu pracujú.
Je tu tabuľa pre zákazníkov.
Píše sa tam:
Pracuje tu nepočujúca osoba.
Používa posunkový jazyk.
Keď si to ľudia prečítajú, vedia to:
Angelika je nepočujúca.
Prispôsobia sa Angelike.
Napríklad používajú výrazy tváre.
Ukazujú Angelike
čo chcú piť.
Posunkujú slovo piť.
Pomaly hovoria “mlieko”.
Keď ľudia hovoria pomaly,
Angelika dokáže odčítať z pier.
Rozumie, čo hovoria.
Niektorí zákazníci posunkujú.
Napríklad CODA.
CODA znamená: dieťa nepočujúcich rodičov.
Vtedy sa môže Angelika s nimi dorozumieť.
Ak komunikácia nefunguje,
Angelika si zavolá kolegu.
Ten sa postará o osobu.

Krátko pred koncom zmeny,
Angelika musí všetko upratať.
Koláče sa musí vrátiť do mrazničky.
Tam zostanú čerstvé.
Potom Angelika umyje a vyčistí všetko.
Priestor musí byť na ďalší deň čistý.

V IKEA pracuje Angelika už dva roky.
Prijali ju mesiac pred otvorením.

Je tam prístupný alarm.
Prístupný znamená:
Niečo môžu používať ľudia so zdravotným postihnutím.
Toto sú hodinky Angeliky.
Keď je alarm,
hodinky vibrujú.
Zobrazí sa na nich kód.
Kód napríklad znamená:
  – došlo k vlámaniu
  – ide o teroristický útok
Keď Angelika uvidí kód,
potom vie:
Čo sa deje?
Potom Angelika sprevádza zákazníkov dole.
Všetci kolegovia sa stretnú vonku.

Acteur

Dit is Nicola.
Hij is een acteur.
Hij doet aan VV.
VV staat voor Visual Vernacular.
Het is een kunstvorm in de dovencultuur.

Bedrijven, festivals of evenementorganisatoren
kunnen Nicola uitnodigen voor een optreden.

Ze kunnen Nicola verzoeken geven voor het optreden:
   • een specifiek thema
   • het doel van het optreden
   • Hij moet een nieuwe voorstelling voor de eerste keer doen.
   • Hij moet een oude voorstelling herhalen.
   • Wat kost de voorstelling?

Als iedereen het eens is,
dan begint de samenwerking.

De voorbereiding hangt af van de duur en het type voorstelling.
Nicola begint meestal een maand voor het optreden.
Als de datum heel binnenkort is,
dan moet hij een oude voorstelling opnieuw uitvoeren.
Dan oefent en herhaalt hij de voorstelling,
zodat hij de inhoud goed onthoudt.
Als Nicola een nieuwe voorstelling doet,
dan is de voorbereiding ingewikkelder.
Hij moet nadenken over:
Welke verbanden zijn er tussen het onderwerp en zijn kindertijd?
Als hij een onderwerp kan kiezen,
dan denkt hij na over:
Wat is mijn inspiratie?

Bijvoorbeeld:
   • een sociale situatie
   • iets dat nu in de wereld gebeurt

De voorbereiding begint met het tekenen van plaatjes.
Ze vertegenwoordigen een verhaal.

Er kunnen verschillende boodschappen zijn:
   • een sterke boodschap
   • een eenvoudige boodschap
   • een gelukkig einde
Nicola tekent dan wat hij heeft getekend.
Daarna neemt hij zichzelf op terwijl hij gebaart.
Hij kijkt:
Moet hij bepaalde delen veranderen?
Dan is hij klaar voor de voorstelling.

Nicola moet opletten:
Voor welk publiek treedt hij op?
Is het alleen voor doven of ook voor horenden?
Met VV moet hij op zijn techniek letten.
Hij mag geen gebaren gebruiken.
Hij moet goed gebaren.
Hij moet zijn boodschap duidelijk overbrengen.
Hij moet zijn eigen emoties onder controle hebben.
Zo niet,
dan bestaat het gevaar:
Hij vergeet hoe de voorstelling verder gaat.

Soms doet Nicola mee aan theatergroepen.
Als hij zich op zijn gemak voelt bij de mensen
en zij een passie voor theater hebben.
Maar meestal werkt hij alleen.

Nicola kan communiceren met horende of dove klanten.
Nicola kan op verschillende manieren communiceren.
Meestal nemen ze contact met hem op via e-mail.
Wanneer ze persoonlijk ontmoeten,
communiceert hij met gezichtsuitdrukkingen en gebaren.
Of hij schrijft op papier of op zijn mobiele telefoon.

Aan het einde van de voorstelling probeert Nicola te
voelen hoe het publiek zich voelt.
Als het publiek tevreden is,
dan maakt hij een aantekening,
hoe hij heeft opgetreden.
Als de reactie van het publiek neutraal is,
dan moet hij de voorstelling verbeteren of laten vallen.

Alles wat Nicola nodig heeft voor de voorstelling is een podium en zwarte kleding.
Soms voert hij VV ook uit met muziek.
Een projector kan een betere voorstelling creëren,
omdat je ook de inhoud van een video kunt zien.

Nicola werkt altijd ergens anders.
Nicola kan in verschillende ruimtes werken.
Bijvoorbeeld, in een theater.
De beste plaats voor VV-voorstellingen is de straat.
VV is straatkunst.

Das ist Petra. 
Petra ist seit ihrer Geburt gehör-los.
Das heißt, sie kann nichts hören.
Deshalb spricht Petra Gebärden-sprache.
Das bedeutet:
Petra benutzt Zeichen um zu reden.
Sie benutzt ihre Hände, ihre Arme und ihr Gesicht.
Diese Zeichen nennt man: Gebärden
Petra hat Musik und Kunst studiert.
Sie hat in Brno studiert.
Jetzt ist Petra Schau-spielerin.
Sie hat ein Theater gegründet.
Das Theater heißt: „Ich kann nicht hören“- Theater.

Das „Ich kann nicht hören“-Theater hat drei Mit-arbeiter.
Petra ist die einzige Schau-spielerin.
Das ist ein Problem.
Petra kann nicht alleine schau-spielern.
Sie braucht andere Schau-spieler.
Sie arbeitet deshalb mit anderen Schau-spielern.
Die anderen Schau-spieler sind von einem anderen Theater.

Petra bastelt auch Puppen.
Manchmal führt Petra Regie.
Das bedeutet, sie entscheidet über das Theater-stück.
Sie sagt anderen Schau-spielern, was sie tun sollen.

Zu-schauer denken manchmal: Gehör-lose Menschen sind nur die Schau-spieler.
Aber das stimmt nicht.
Das ganze Theater-stück wird von gehör-losen Menschen gemacht.
Das Theater zeigt:
Gehör-lose Menschen können Kunst machen.
Gehör-lose Menschen können Theater-stücke machen.
Gehör-lose Menschen arbeiten oft mit Bewegung.

Petras Theater-stücke sind für alle Menschen:
Für gehör-lose Menschen.
Für Menschen die hören können.
Für Kinder.
Für Erwachsene.
Für alte Menschen.
Für Menschen mit Lern-schwierigkeiten.

Petras Ziel ist:
Alle Menschen sollen ihr Theater-stück verstehen.
Keiner soll aus-geschlossen werden.
In schwerer Sprache heißt das:
Petras Theater-stück ist barrierefrei.
Kinder lernen bei Petra Gebärden-sprache.
Sie lernen:
Die Gebärde für: Hallo
Die Gebärde für: Bitte
Die Gebärde für: Danke

Petra erklärt den Kindern vor dem Theater-stück:
Darum geht es in dem Theater-stück.
Petra zeigt den Kindern auch die Gebärden.
Das ist gut für die Kinder.
Die Kinder haben dann keine Angst.
Und die Kinder verstehen Petra dann besser.

Die Zu-schauer sind nach dem Theater-stück glücklich.
Sie finden das Theater-stück schön.
Kinder malen Bilder.
Sie schicken die Bilder an Petras Theater.
Die Schau-spieler freuen sich.
Petra hofft:
Sie kann weiter Theater-stücke machen.

Das ist Matthias. 
Matthias ist gehörlos.
Das heißt:
Matthias kann nicht hören.
Er benutzt seine Hände zum Sprechen.
Das nennt man Gebärden-sprache.

Matthias ist Netz-werk-administrator.
Matthias erstellt Computer-netz-werke.
Das heißt: er verbindet mehrere Computer.
Das nennt man auch: Computer-systeme.

Matthias arbeitet mit unterschiedlichen Programmen.
Er benutzt einen „Remote-Zugang“
Der „Remote-Zugang“ hilft Matthias.
Er muss nicht zu jedem Computer laufen.
Er kann auf alle Computer zugreifen.

Auch sein Handy hilft ihm:
1. Er kann sich mit seinen Kollegen austauschen.
2. Er kann auch Fehler im Computer-system finden.

Ein Programm funktioniert am Computer nicht.
Matthias überprüft:
Funktioniert das Programm am Handy?
Wenn ja, weiß Matthias:
Das Problem liegt am Computer-System.
Wenn nein, weiß Matthias:
Das Problem liegt woanders.

Matthias weiß:
Die Technik muss funktionieren.
Das ist das Wichtigste in der Firma.
Dann sind die Mitarbeiter zufrieden.

In der Firma gibt es einen Raum mit vielen Kabeln.
Dieser Raum heißt:
Server-raum.
Die Kabel gehen durch das ganze Haus.
Dadurch gibt es überall Internet.

Manchmal gibt es ein Problem mit den Computern.
Das Problem muss Matthias erklärt werden.
Das geht auf unterschiedlichen Wegen:
1. Mit Gebärden-sprache
2. Mit E-Mails
Nicht alle Kollegen können Gebärden-sprache.
Deshalb helfen E-Mails.
So kann Matthias die Ursache finden.
Und er kann das Problem lösen.

Wichtig ist:
Alle Computer sind auf dem neuesten Stand.
Dann ist das Computer-system sicher.

Eine wichtige Aufgabe von Matthias ist:
Auf die Back-ups achten.
Back-up ist das schwierige Wort für:
Kopie.
Die Mitarbeiter speichern viele Dokumente.
Von den Dokumenten werden Kopien gemacht.
Das sind die Back-ups.
Ein Back-up zu machen dauert lange.
Deswegen:
Matthias macht die Back-ups nachts.

Es gibt unterschiedliche Firmen.
Manche Firmen haben nur einen Stand-ort.
Manche Firmen haben mehrere Stand-orte.
Matthias sagt:
Das macht einen großen Unterschied.
Matthias muss manchmal zu den Stand-orten hinfahren.
Er muss am Stand-ort nach dem Problem suchen.
Danach fährt er wieder in sein Büro.

Wichtig für Matthias ist:
Programmieren.
Das bedeutet:
Dem Computer sagen, was er machen soll.
Zum Beispiel:
Zwei Computer erstellen ein Computer-system.
Das funktioniert mit Programmier-Sprachen.
Das bedeutet:
Matthias tippt bestimmte Zeichen und Wörter.
Diese versteht der Computer.
Der Computer weiß dann, was er machen soll.
Diese Zeichen und Wörter heißen:
Befehle.
Es gibt viele verschiedene Programmier-sprachen.
Die Programmier-sprachen haben unterschiedliche Namen.
Zum Beispiel:
C#, C++, PHP, AVC oder Perl.
Man muss die Programmier-sprachen verstehen.
Die Sprachen kann man lernen.
Man kann sie selber lernen.
Mann kann sie auch in einer Ausbildung lernen.

Das ist der Beruf: Optiker 
Das ist Petr.
Petr ist gehörlos.
Das heißt: Petr kann nicht hören.
Er benutzt seine Hände zum Sprechen.

Petr hat einen Berufs-abschluss als Optiker.
Er arbeitet als Optiker.
Es macht ihm Spaß.
Was macht ein Optiker?

Petr verkauft Brillen.
Er verkauft verschiedene Brillenarten.
Er verkauft auch Zubehör für Brillen.
Hier sind Beispiele für Zubehör:
– Kontakt-linsen
– Augen-tropfen
– Schmuck

Das macht Petr auch als Optiker:
Er bietet Kunden einen Sehtest an.
Der Sehtest zeigt:
Der Kunde braucht eine Brille.
Oder der Kunde braucht keine Brille.
Wenn eine Brille kaputt ist:
Petr repariert die Brille.

Petr braucht einen Computer.
Petr braucht den Computer, um mit Kollegen und Lieferanten zu reden.
Er schreibt E-Mails an Kollegen und Lieferanten.
Sie schreiben über neue Trends und Infos.

Petr arbeitet in einem Laden.
Er arbeitet am Vormittag.
Am Vormittag kommen nicht so viele Kunden.
Er ist dann alleine im Laden.
Seine Kollegen arbeiten am Nachmittag.

Wenn ein hörender Kunde in den Laden kommt:
Petr liest seine Lippen.
Oder der Kunde schreibt seine Frage auf.
Petr kann dem Kunden dann helfen.

Das ist der Beruf: 
Pharmazeutisch kaufmännischer Assistent
Das sind schwierige Wörter
Pharmazeutisch befasst sich mit Medikamenten.
Kaufmännisch befasst sich mit dem Verkauf von Produkten.
Ein Assistent hilft anderen Menschen.
Ein pharmazeutisch kaufmännischer Assistent ist also:
ein Helfer im Verkauf von Medikamenten.
Die Abkürzung für den Beruf ist:
PKA

Im Video sieht man Sreco und David.
Die beiden sind gehörlos.
Das heißt: sie können nicht hören.
Sie benutzen ihre Hände zum Sprechen.
Das nennt man gebärden

Zuerst sieht man Sreco:
Sreco ist Apotheker.
Um Apotheker zu werden:
Er musste dafür studieren.

Sreco erklärt:
Ein PKA muss nicht studieren.
Ein PKA macht eine Ausbildung.
Die Ausbildung dauert 3 Jahre.
Nach der Ausbildung:
Ein PKA kann in einer Apotheke mitarbeiten.
Dann sieht man David.
Im Video (1:08 – 1:21 min) sieht man: Sreco und David arbeiten zusammen.
Sreco erklärt David einen Auftrag.

David erzählt:
Er arbeitet gerne in der Apotheke.
Er hat dort viele Aufgaben.
Die Aufgaben sind sehr interessant.

Was hat David für Aufgaben?
Zum Beispiel:
– Medikamenten in Schachteln verpacken
– Mitarbeit im Labor

Arbeits-kleidung ist sehr wichtig.
Man muss jeden Tag frische Arbeits-kleidung anziehen.
Schmutzige Arbeits-kleidung wird gewaschen.
David muss auch Hand-schuhe tragen.
Und David muss ein Gesichts-schutz tragen.
Den Gesichts-schutz muss David nur jetzt tragen.
Er muss ihn wegen des COVID19-Virus tragen.

David erzählt von seiner Ausbildung:
Seine Ausbildung dauerte 3 Jahre.
Er hat viel gelernt.
Zum Beispiel zum Thema:
– Heil-pflanzen
– Medikamente
Und David hat gelernt im Labor zu arbeiten.
Zum Ende der Ausbildung hatte David Prüfungen.
Er hatte eine mündliche Prüfung.
Und er hatte eine schriftliche Prüfung.
Er hat die Prüfungen bestanden.

Wie redet David mit anderen Menschen?
Wenn ihn eine hörende Person nicht versteht:
David schreibt das Thema auf einen Zettel.
Das hilft meistens.
David sagt:
Es ist ein Problem, dass viele nicht gebärden können.

Das ist der Beruf: Pizzeria-inhaber 
Ein Pizzeria-Inhaber hat eine Pizzeria.
Der Inhaber ist der Chef der Pizzeria.

Das ist Juliana Bódisová.
Juliana ist gehörlos.
Das heißt: Juliana kann nicht hören.
Sie benutzt ihre Hände zum Sprechen.
Das nennt man gebärden.

Am Anfang:
Julianas Schwieger-mutter gründete die Pizzeria.
Die Schwieger-mutter war die Pizzeria-inhaberin.
Juliana hat sie beobachtet.
Sie fand es interessant.
Sie wollte in der Pizzeria arbeiten.

Die Schwieger-mutter war sich unsicher
da Juliana gehörlos war.
Juliana sagte ihr:
Ich werde es für 2 Monate testen.

Juliana wusste nicht, wie sie die Pizza liefern sollte.
Sie überlegte.
Und bestellte sich selbst eine Pizza.
Dabei sah sie ein Preisschild auf der Pizza.
Juliana hatte eine Idee:
Sie liefert die Pizza immer mit Preisschild aus.
Am Anfang war die Pizza-Lieferung sehr schwer.

Juliana fragte ihre Schwieger-mutter:
Wenn du alt bist und in Rente gehst
darf ich Inhaberin der Pizzeria werden?
Aber: Juliana brauchte 2 Jahre Berufs-erfahrung.
Das heißt: Sie musste 2 Jahre in dem Beruf arbeiten.

Nach 2 Jahren:
Juliana wurde die Pizzeria-inhaberin.
Aber: sie fühlt sich noch immer wie eine normale Angestellte.

Wenn ein Kunde in den Laden kommt.
Juliana sagt dem Kunden: Ich bin gehörlos.
Ein Kollege spricht dann mit dem Kunden.
Der Kunde sagt, welche Pizza er möchte.
Juliana schreibt ihm den Preis auf.
Der Kunde bezahlt.
Wenn ein Kunde anruft.
Ein Kollege ist immer am Telefon.
Der Kollege schreibt die Bestellung auf.
Juliana backt die Pizza.
Und Juliana liefert die Pizza zu dem Kunden.

Wie liefert Juliana die Pizza aus?
Juliana legt die Pizza in eine Box.
Die Box hält die Pizza warm.
Juliana sucht die Adresse raus.
Und Juliana sucht die Telefon-nummer raus.
Wenn Juliana da ist:
Sie schreibt dem Kunden eine SMS.
Der Kunde kommt vor die Haustür.

Am Anfang war die Arbeit für Juliana schwierig.
Weil sie die Straßen nicht kannte.
Und weil sie die Kunden und Kollegen nicht gut kannte.
Juliana fehlte Berufs-erfahrung.
Heute fällt ihr die Arbeit leicht.

Das ist der Beruf: Polizist 

Das ist Bob.
Bob ist schwerhörig.
Das heißt, er kann nicht gut hören.
Er benutzt auch seine Händen zum Sprechen.
Das nennt man gebärden.

Bob ist städtischer Polizist.
Bob möchte:
– Menschen helfen.
– Menschen zeigen:
Was ist richtig.
Was ist falsch.

Bob ging auf eine weiter-führende Schule.
Er hatte dort 2 Schwer-punkte:
1. Computer-systeme
2. Elektronik-systeme

Bob ist seit 6 Jahren Polizist.
Er arbeitet in der „exklusiven Zone“
Das ist ein Teil der Stadt.
Dort wohnen Roma.
Sie müssen dort leben.

Bob sagt:
Die Roma halten sich nicht an die Regeln.
Deshalb:
Sie müssen dort leben.
Bob ist für sie zuständig.

Bob kontrolliert:
– Funktioniert alles?
– Halten sich alle an die Regeln?
– Sind die Straßen ordentlich?
– Steht Müll auf der Straße?

Bob erzählt:
Ich bin schwerhörig.
Ich kann gebärden.
Die habe ich in der Schule gelernt.
Ich kann auch Lippen lesen.

Wie spricht Bob mit hörenden Menschen?
Ganz normal.
Er kann sprechen.
Wenn andere sprechen:
Er schaut genau auf die Lippen.
Und:
Er hat ein Hör-gerät.

Bob sagt:
Ich höre halb so viel wie andere.
Mein Arzt hat gesagt:
Ich kann Polizist werden.
Andere Ärzte sagen vielleicht:
Ich kann das nicht.

Aber:
Jeder der Polizist werden möchte,
Braucht eine Erlaubnis vom Arzt.

Das ist der Beruf: Tänzer und Akrobat 
Ein Akrobat kann sehr gut turnen.
Und er zeigt Tricks auf der Bühne.
Ein Akrobat arbeitet mit Gegenständen
Zum Beispiel: Tücher und Seile.

Das ist Mischa.
Mischa ist gehörlos.
Das heißt: Mischa kann nicht hören.
Sie benutzt ihre Hände zum Sprechen.
Das nennt man gebärden.

Mischa ist Tänzerin und Akrobatin.
Sie hat Auftritte auf der ganzen Welt.
Sie war in vielen Ländern.
Zum Beispiel:
– Japan
– Italien
– Schweden

Mischa sagt: Japan war der schönste Auftritt.
In Japan hat sie viele Fans.
Die Fans wollten Autogramme und Fotos von Mischa.

Viele Menschen sagen: gehörlose Menschen können nicht tanzen.
Aber: Mischa sagt, jeder kann tanzen.
Gehörlose Menschen können auch tanzen.

Sie fühlen den Rhythmus und die Vibration.
Ein Rhythmus entsteht durch die Töne in der Musik.
Die Töne sind lang oder kurz.
Der Rhythmus wiederholt sich im Lied.
Die Vibration kann man fühlen.
Vibration kennt man vom Handy oder von Laut-Sprechern.
Gehörlose Menschen können Vibrationen besser fühlen.

Früher arbeitete Mischa bei JAMU
JAMU ist eine Abkürzung für: Janáček Academy of Music and Performing Arts
Das ist Englisch und heißt: Janáček Akademie für Musik und darstellende Künste.
Mischa lernte frei zu tanzen.
Das heißt: Mischa tanzt wie sie möchte.

Mischa gebärdet auch Gedichte.
Im Video gebärdet sie das Gedicht: Verse für zwei Hände
Das Gedicht ist von Eliška Vyorálková.

Mischa hat Auftritte auf der ganzen Welt.
In anderen Ländern spricht sie in internationale Gebärden-Sprache.
Die internationale Gebärden-Sprache können viele Menschen auf der Welt verstehen.
Aber nicht alle sprechen die internationale Gebärden-Sprache.
Dann muss Mischa die Gebärden-Sprache aus dem Land lernen.
Dann können die Zuschauer Mischa verstehen.

Mischa sagt:
Man kann seinen Traum erfüllen.
Man braucht dafür Geduld und Kampf-Geist
Kampf-Geist heißt: man gibt nicht auf.

Das ist der Beruf: Dolmetscher 

Georg ist Dolmetscher.
Ein Dolmetscher kann verschiedene Sprachen.
Ein Dolmetscher hilft anderen Menschen sich in verschiedenen Sprachen zu unterhalten.
Georg kann Gebärden-Sprache.
Er hilft gehörlosen und hörenden Menschen bei einer Unterhaltung.

Georg ist Mitglied im ÖGSDV.
Ausgesprochen heißt das:
Österreichischer Gebärdensprach- Dolmetscher, Übersetzer -Verband.

Die ÖGSDV hat eine Internet-Seite.
Auf der Internet-Seite findet man alle Dolmetscher und Übersetzer.
Wenn ein Kunde einen Dolmetscher braucht:
Er kann auf der Internet-Seite suchen.
Er kann dann einen Dolmetscher eine E-Mail schreiben.

Georg sagt: eine gute Vorbereitung ist wichtig.
Er fragt den Kunden: Bei welchem Thema soll ich übersetzen?
Er bereitet sich auf das Thema vor.
Er hilft bei vielen Themen.

Georgs Arbeit ist sehr abwechslungsreich.
Das heißt: jeder Tag ist anders.
Und jeder Termin ist anders.
Ein Tag kann viele Termine haben.
Das ist manchmal anstrengend.

Georg hat keine festen Arbeits-Zeiten.
Er arbeitet nach dem Termin von seinem Kunden.
Wichtig: Er darf seine Termine nicht zu nah legen.
Er weiß: Pausen und Erholung sind wichtig.
Eine gute Arbeits-Zeit: 20 Stunden in der Woche.

Georg hat keinen festen Arbeits-Platz.
Er arbeitet an verschiedene Orten.
Er arbeitet bei seinem Kunden.

Zum Beispiel:
– Beim Arzt
– Beim Amt
– Bei Sport-Veranstaltungen

Das ist der Beruf Projektmanager nationaler Projekte 

Das ist Roman.
Roman ist gehörlos.
Das heißt er kann nicht hören.
Er benutzt seine Hände zum Sprechen.
Das nennt man gebärden.

Roman lebt in der Slowakei.
Roman ist Projektmanager.
Ein Projektmanager organisiert Projekte.

Wen Roman ein neues Projekt startet.
1. Er sucht nach Angeboten im Internet.
2. Wenn er ein Angebot findet:
Roman überlegt:
Passt das Angebot?
Können wir das Projekt machen?
3. Roman liest das Angebot ganz genau durch.
4. Er spricht mit seinen Kollegen.
5. Sie sammeln Ideen zum Projekt.
6. Sie wählen die besten Ideen aus.
7. Das Projekt kann starten.

Es gibt ein Antrags-formular für das Projekt im Internet.
Roman füllt es aus.
Er schreibt die Ideen auf.
Dann:
Seine Kollegen schauen:
Ist alles richtig ausgefüllt?
Wenn alles fertig ist:
Roman schickt das Formular ab.

Roman muss warten,
bis eine Bewilligung kommt.
Das heißt:
Roman muss auf eine Antwort warten.
Kann er das Projekt machen?
Oder hatte jemand anders bessere Ideen?
Eine Bewilligung bekommen heißt:
Roman kann das Projekt machen.
Roman bekommt Geld dafür.

Roman macht eine Liste.
Die Liste ist in einer App
Er schreibt auf:
Welcher Kollege muss welche Aufgabe machen?
Er schickt die Liste an seine Kollegen.
Jetzt weiß jeder:
Was ist zu tun.

Die Aufgaben sind zum Bespiel:
– Texte übersetzen
– Gebärden-sprache übersetzen
– Videos erstellen

Wenn die Kollegen fertig sind:
Sie schicken Roman ihre Aufgaben.
Roman fügt die Aufgaben zusammen.

Roman schreibt einen Abschluss-bericht.
Er gibt den Abschluss-bericht ab.
Roman sag:
Gehörlose Menschen können den Job machen.
Aber:
Vorher müssen sie viel über die Arbeit lernen.
Dann können sie den Job machen.
So hat Roman es gemacht

Roman sagt:
Hörende und Gehörlose können zusammen Projekte machen.
Aber:
Gebärden-sprache zu können ist wichtig.

Das ist der Beruf: Projekt-manager Erasmus+
Ein Manager hat eine leitende Position im Betrieb.
Das heißt: Er entscheidet, was gemacht wird.
Erasmus+ ist ein europäisches Programm.
Das Programm ist für Länder in in Europa.
Erasmus+ fördert Projekte mit Geld.

Das ist Marek.
Marek ist gehörlos.
Das heißt er kann nicht hören.
Marek benutzt seine Hände zum Sprechen.
Das nennt man gebärden.

Marek arbeitet als Projekt-manager.
Das Projekt läuft über Erasmus+.
Das Projekt ist international.
Das heißt:
An dem Projekt arbeiten mehrere Projekt-partner.
Die Projekt-partner kommen aus verschiedenen Ländern.

Marek arbeitet in verschiedenen Projekten.
Das kann man an den Zeit-plänen sehen (Minute 0:42).
Mit den Zeit-plänen hat Marek einen Überblick.
Er hat einen Überblick über:
– Welche Ziele wurden schon erreicht
– Welche Aufgaben sind fertig
– Wie viel Zeit haben sie noch

Die Aufgaben haben eine bestimmte Reihenfolge.
Dann weiß jeder:
Was wurde schon gemacht.
Und was kommt als nächstes.

Die Zeit-pläne können auch die Projekt-partner sehen.
Das ist sehr hilfreich.
Alle haben den gleichen Überblick.

Welche Aufgaben hat Marek?
Marek hat 2 Rollen.
1. Projekt-koordinator
2. Projekt-partner
Ein Koordinator leitet ein Projekt.
Er kontrolliert den Ablauf.
Er redet mit allen Partnern.

Was muss Marek machen?

Wenn er Projekt-koordinator ist:
Marek verteilt die Aufgaben.
Er redet mit den Partnern.
Und er redet mit dem Kosten-träger.
Der Kosten-träger bezahlt das Projekt.

Wenn er Projekt-partner ist:
Ein anderer Partner ist Koordinator.
Sie arbeiten zusammen.
Der Koordinator gibt Marek Aufgaben.
Und Marek gibt die Aufgaben seinen Mitarbeitern.

Marek hat Online-Meetings.
Online-Meeting ist Englisch.
Es heißt: Treffen im Internet.
Bei den Online-Meetings reden Partner miteinander.
Sie schauen: Hat jemand Probleme.
Die Probleme werden gelöst.
Für ein Online-Meeting braucht Marek einen Dolmetscher.
Warum?
Manchen Partner sind hörend.
Und manche Partner sind gehörlos.
Der Dolmetscher hilft beim Reden.
Der Dolmetscher übersetzt für Marek in Gebärden-sprache.

Marek muss Berichte schreiben.
Er muss alle 6 Monate einen Bericht schreiben.
Er muss auch schauen:
Wie viel Geld dürfen die Partner ausgeben.
Das ist wichtig für die Kontrolle.
Am Ende:
Marek muss einen Abschluss-bericht schreiben.
Da kommen alle Infos hinein.
Ist alles richtig?
Das Projekt kann beendet werden.

Kann ein gehörloser Mensch als Projekt-manager arbeiten?
Marek sagt: Ja, wie man sieht!
Aber man braucht Wissen.
Zum Beispiel:
– Fremd-sprachen können
– Planen können
– Viel und gut reden können
Wenn man etwas nicht kann:
Man kann es lernen.
Marek ist gehörlos.
Er hat es geschafft.

Das ist der Beruf: Servietten-macher. 

Das ist Stano.
Stano ist gehörlos.
Das heißt: Stano kann nicht hören.
Er benutzt seine Hände zum Sprechen.
Das nennt man gebärden.

Stano arbeitet als Wartungs-arbeiter in der Servietten-herstellung.
Stano macht das seit 8 Jahren.
Stano kontrolliert die Maschinen.
Die Maschinen stellen Servietten her.

Wenn die Maschine einen Fehler anzeigt:
Stano kontrolliert die Maschine.
Und Stano repariert die Maschine.
Dann kann die Maschine wieder gestartet werden.

Wenn das Papier für die Servietten leer ist:
Stano stoppt die Maschine.
Er muss das Papier abschneiden.
Dann muss er neues Papier in die Maschine legen.
Dann kann die Maschine wieder gestartet werden.

In Stanos Fabrik gibt es 2 Maschinen.
Eine Maschine ist automatisch.
Diese Maschine arbeitet alleine.
Eine Maschine ist manuell.
Das heißt:
Diese Maschine braucht Anweisungen.
Stano sagt der Maschine, was sie machen soll.
Dafür geht Stano an einen Bildschirm.
An dem Bildschirm stellt Stano die Anweisungen ein.

Trotzdem muss Stano beide Maschinen kontrollieren.
Stano kontrolliert auch die Qualität der Servietten.
Qualität ist ein schwieriges Wort.
Gute Qualität bedeutet: ein Produkt ist in einem guten Zustand.

Warum ist die Qualität wichtig?
Die Firma bekommt eine gute Bewertung.
Dann kaufen die Kunden viel.

Stanos Kollegen können hören.
Er kann sich aber mit ihnen unterhalten.
Stano liest von den Lippen ab.
Das heißt: Er erkennt die Wörter durch die Bewegung der Lippen.
Wenn Stano einen neuen Kollegen hat:
Er muss sich an die Lippen gewöhnen.

Das Papier für die Servietten kommt aus vielen verschiedenen Ländern.
Zum Beispiel:
– Ungarn
– Schweden
– Türkei

Das Papier wird in die Fabrik geliefert.
Dafür hat die Fabrik extra ein Lager.
Die Kunden können 3 verschiedene Servietten bestellen.
Die Servietten sind unterschiedlich groß.
Für jede Größe gibt es eine Maschine.
Die Maschine schneidet die Servietten.

Nach dem Schneiden:
Die Servietten werden zu einer anderen Maschine gebracht.
Diese Maschine packt die Servietten ein.
Die Servietten werden in einen Karton gepackt.

Stano muss die Verpackung kontrollieren.
Ist ein Loch in der Verpackung:
Die Servietten müssen neu eingepackt werden.

Wenn die Servietten eingepackt sind:
Sie kommen in das Lager.
Im Lager werden sie in einen LKW gepackt.
Der LKW bringt die Servietten zum Kunden.

Das ist der Beruf: Wissenschaftler 

Ein Wissenschaftler forscht an einem bestimmten Thema.
Das heißt: Er versucht etwas Neues zu entdecken.
Er probiert Neues aus.

Das ist Michal.
Michal ist gehörlos.
Das heißt: er kann nicht hören.

Als kleines Kind konnte Michal hören.
Aber Michal wurde krank.
Da war er 3 Jahre alt.
Die Krankheit hieß: Meningitis
Nach der Krankheit:
Michal konnte nicht mehr hören.
Aber:
Michal wurde ganz normal erzogen.
Das war seinen Eltern wichtig.

Nach der Schule:
Michal bewarb sich für ein Wissenschafts-studium
an der Universität in Prag.
Das Studium war nicht leicht.
Aber:
Michal hat den Abschluss geschafft.

Nach dem Studium:
Michal bewarb sich.
Er bekam eine Arbeit an dem:
physiologischem Institut der Akademie für Wissenschaft der Tschechischen
Republik.
Das ist ein schwieriger Begriff.
Es bedeutet:
Es ist eine Einrichtung in der geforscht wird.
Es wird an vielen Themen geforscht.

Was ist Michals Aufgabe?
Er forscht:
Welche Proteine sind in Zähnen.
Proteine sind im menschlichen Körper.
Sie sind wichtig für die Gesundheit.
Proteine sind auch im Essen.
Wie forscht Michal?
Der Zahnarzt gibt ihm einen alten Zahn.
Michal schleift den Zahn ab.
Michal wäscht den Zahn.
Und lässt den Zahn trocknen.
Michal legt den Zahn in eine Flüssigkeit.
In der Flüssigkeit kann man dann das Protein finden.
Es sind viele verschiedene Proteine.
Michal möchte wissen:
Welche Proteine sind in dem Zahn.

Michal und sein Kollege haben eine Methode erfunden.
Der schwierige Begriff ist:
zwei-dimensionale Geoelektrophorese
Mit dieser Methode:
Es können mehr Proteine gefunden werden.
Die Proteine konnte man vorher nicht finden.

Michals Kollegen sagen:
Michals Gehör-losigkeit ist kein Problem.
Er arbeitet gut.
Auch wenn die Aufgabe schwierig ist.
Wie redet Michal mit seinen Kollegen?
Michal benutzt keine Gebärden-sprache.
Die Kollegen sprechen sehr langsam und klar.
Sie zeigen ihr Gesicht immer in Michals Richtung.
Dann kann Michal sie ansehen.
Alle sind damit zufrieden.
So konnte Michal ein wichtiger Teil des Teams werden.

Michal liebt seine Arbeit.
Er mag es zu forschen.
Und er mag es, dass seine Arbeit wichtig ist.
Zum Beispiel für die Medizin.

Das ist der Beruf: Sexual-Berater.

Das ist Patricia. 
Patricia ist Sexual-Beraterin.
Patricia ist auch gehörlos.
Das bedeutet, dass sie nicht hören kann.
Sie benutzt Zeichen um zu sprechen.
Das schwere Wort dafür ist:
Gebärden-Sprache

Die Arbeit von der Sexual-Beraterin ist spannend.
Die Sexual-Beraterin unterrichtet Jugendliche.
Die Jugendlichen in der Gruppe sind auch gehörlos.

Das Thema im Unterricht ist:
Liebe und Sexualität.
Die Sexual-Beraterin erklärt:
• Was ist Liebe?
• Was ist Sexualität?

Die Arbeit ist sehr wichtig.
Warum ist die Arbeit wichtig?
Jugendliche lernen und verstehen:
• Was ist Liebe?
• Was ist Sexualität?

Die Sexual-Beraterin plant den Unterricht.
Wichtig ist:
Die Sexual-Beraterin muss viele Bilder benutzen.
Für die Sexual-Beraterin gibt es viele Bücher.
Die Sexual-Beraterin kann auch im Internet suchen.
Im Internet gib es viele Informationen zum Thema Sexualität.

Die Sexual-Beraterin muss den Unterricht vorbereiten.
Sie überlegt:
Was mache ich heute mit der Gruppe?
Jedes Mal macht sie etwas Neues mit der Gruppe.
Sie überlegt:
Wie alt sind die Jugendlichen in der Gruppe?

Die Jugendlichen reden über viele Dinge:
• Sie reden über Sex.
• Sie reden über Krankheiten.
Manche Krankheiten kann man beim Sex bekommen.

Wichtig ist:
Alle Jugendlichen sind eine Gruppe.
Keiner soll weniger wissen als der andere.
Keiner muss schwierige Sachen besprechen.

Patricia sagt:
Menschen sind ganz verschieden.
Und sie lieben ganz verschieden.
Das schwere Wort dafür ist sexuelle Orientierung.

Die Gruppe überlegt zusammen:
Gibt es Vorurteile?
Das bedeutet:
Menschen denken falsche Sachen über andere Menschen.

Patricia sagt:
Jeder darf auch allein mit Patricia sprechen.
Das heißt:
Patricia hört zu.
Patricia antwortet auf Fragen.
Patricia sagt nichts weiter.
Das nennt man Schweige-Pflicht

Das ist der Beruf: Sonder-pädagoge 

Pädagoge ist das schwierige Wort für: Lehrer oder Erzieher.
Ein Sonder-pädagoge hilft Menschen beim Lernen.

Das ist Martin Humeňanský.
Martin ist gehörlos.
Das heißt: Martin kann nicht hören.
Er benutzt seine Hände zum Sprechen.
Das nennt man gebärden.

Martin ist Sonder-Pädagoge.
Warum arbeitet Martin als Sonder-Pädagoge?
Er mag es zu lernen.
Und er mag lesen.

Martin sagt:
Auf diesem Internat wurde er zum ersten Mal integriert.
Integriert heißt: Man kann an einer Gruppe teilnehmen.
So konnte Martin etwas lernen.
Und: er hatte zum ersten Mal Erfolg.
Martin arbeitet jetzt selbst in diesem Internat.
Er möchte den Schülern auch helfen, etwas zu lernen.

Martin hat studiert.
Er hat Pädagogik studiert.
Nach dem Studium ist Martin ein Pädagoge.
Im Studium hat er viel über Kinder-garten und Erziehung gelernt.

Aber Martin sagt:
In der Slowakei muss man eine Zusatz-ausbildung haben.
Bei einer Zusatz-ausbildung lernt man noch mehr über seinen Beruf.
Martin hat eine Zusatz-ausbildung in Sonder-pädagogik für gehörlose Menschen.
Die Zusatz-ausbildung dauerte 2 Jahre.

Martin arbeitet seit 21 Jahren am Internat.
Er arbeitet am Nachmittag.
Am Nachmittag hilft er den Schülern.
Martin lernt mit den Schülern.
Martin macht mit den Schülern Haus-aufgaben.
Er hilft bei jedem Schul-fach.

Martin sagt:
Es gibt einen festen Zeitplan am Nachmittag.
Zum Beispiel:
– Dienstag: Kunst
– Mittwoch: Spaziergang durch die Stadt
Sie sind viel draußen.
Bei schlechtem Wetter:
Martin ist mit den Schülern in den Räumen.

Martin mag die Arbeit mit den Kindern.
Er hat Spaß mit den Kindern.
Er redet mit den Kindern.
Martin spielt Spiele mit den Kindern.

Die Kinder mögen Martin.
Aber: Martin muss auch mal streng sein.
Denn Martin ist ein Vorbild für die Kinder.
Er sagt den Kindern, was sie dürfen und was nicht.

Die Kinder mögen Martin, weil er auch gehörlos ist.
Martin und die Kinder verstehen sich gut.

Das ist der Beruf: Sport-trainer 

Das ist Petr.
Petr ist gehörlos.
Das heißt: Petr kann nicht hören.
Er benutzt seine Hände zum Sprechen.
Das nennt man gebärden.

Petr arbeitet als Hilfs-lehrer.
Er arbeitet an einer Schule für gehörlose und schwer-hörige Kinder.
Und er unterrichtet Sport.
Er ist also auch Sport-lehrer.

Wenn mal ein Trainer in einem Sport-verein fehlt:
Petr hilft auch aus.
Das heißt: Er trainiert dann die Mannschaft.
Das macht er gerne.

Was macht Petr noch?
Er arbeitet im 1. PSKN.
PSKN ist eine Abkürzung.
PSKN bedeutet:
Prager Sport-verein für Gehörlose.
Im PSKN trainiert Petr Fußball.
Seine Mannschaft war erfolgreich.
Sie waren bei der Welt-meisterschaft für Gehörlose.

Aber: Petr trainiert noch andere Sportarten.
Zum Beispiel:
– Footsal
– Leicht-athletik

Manchmal haben Petrs Schüler keine Lust auf Sport.
Sie machen dann nicht mit.
Dann sagt Petr ihnen:
Sport ist gesund.
Bewegung ist gut für:
– die Lunge
– das Herz
– den Kreislauf
– die Atmung
Aber man kann den Schülern nicht sagen:
Du musst das machen!
Das ist nicht gut.

Petr sagt:
Es ist besser:
Die Schüler zu überzeugen.
Und die Schüler zu motivieren.
Es ist wichtig:
Schülern alles zu erklären.
Die Schüler sollen alles verstehen.
Zum Beispiel: Warum Bewegung gut ist.

Petr ist froh.
Er kann die Laut-sprache sprechen.
Sprechen zu lernen war schwierig.
Er lernte es als Kind.
Warum war es schwierig?
Seine Eltern und Groß-eltern sind gehörlos.
Zuhause sprechen sie nur Gebärden-sprache.

Petr lernte die Laut-sprache.
Er lernte sie von hörenden Menschen.
Er lernte, wie er seine Stimme benutzen kann.
Heute kann er reden.
Seine Eltern halfen ihm nicht.
Sie haben ihm nichts erklärt.
Sie haben ihn nicht zu einem Sprach-training geschickt.
Es war schwierig für ihn.
Aber es hat sich gelohnt.

Das ist der Beruf: Taxi-fahrer 

Das ist Patrik.
Patrik ist gehörlos.
Das heißt er kann nichts hören.
Er spricht mit seinen Händen.
Das nennt man gebärden.

Patrik fährt seit 4 Jahren Taxi.
Er arbeitet für 2 Unternehmen:
Uber und Bolt.
Beide Firmen haben eine App.
Mit den Apps:
Die Kunden können eine Taxi-fahrt buchen.

Wenn jemand Patriks Taxi über eine App bestellt:
Er stellt die andere App aus.
Die meisten Aufträge hat Patrik nachts.
Das ist gut für Patrik.
Nachts fahren weniger andere Autos.
Nachts sind die Straßen leerer.

Patrik arbeitet meistens früh morgens.
Mittags macht er Pause.
Nachmittags oder abends arbeitet er wieder.

Freitags und samstags:
Patrik arbeitet besonders lang.
Die Kunden gehen dann in die Diskos.

Patrik mag die Arbeit mit dem Auto.
Vor langer Zeit:
Ein Freund hat ihm von einer App erzählt.
Die App heißt Uber.
Patrik hat sich informiert.
Dann:
Er hat sich bei Uber beworben.
Dann wurde er zugelassen.

Bei der ersten Fahrt:
Patrik war verwirrt.
Er musste lernen,
wie funktioniert Uber.
Nach einiger Zeit:
Er hat sich daran gewöhnt.

Wie redet Patrik mit den Kunden?
Meistens gar nicht.
Denn:
Die App zeigt an:
Der Fahrer kann nicht hören.
Der Kunde weiß also vorher,
Patrik ist gehörlos.
Und die App zeigt Patrik.
Wo will der Kunde hin.

Manchmal:
Kunden sagen Danke in Gebärden-Sprache.
Das überrascht Patrik.
Sie kennen es aus dem Fernsehen.
Einige Kunden sprechen Gebärden-Sprache.

Das ist der Beruf Traktor-fahrer 

Das ist Cyril.
Cyril ist gehörlos.
Das heißt, er kann nichts hören.
Cyril spricht mit seinen Händen.
Das nennt man gebärden.

Cyril ist Traktor-fahrer.
Er war auf einer Schule für Maler.

Cyrils Vater war auch Traktor-fahrer.
Als Cyril klein war:
Er hat seinem Vater geholfen.
Sie haben Dinge auf den Traktor geladen.
Dabei hat ihnen ein Pferd geholfen.

Cyril saß auf dem Traktor.
Er saß neben seinem Vater.
Oder er saß auf dem Pferd.

Als er 12 Jahre alt war:
Sein Vater hat ihm alles gezeigt.
Aber er durfte nicht selber fahren.

Als er 15 Jahre als war:
Cyril durfte selbst den Traktor fahren.
Er ging zur Schule.
Am Wochenede, ist er Traktor gefahren.

Cyrils Kollegen sind nicht gehörlos.
Sie fragen Cyril:
Kannst du uns Gebärden zeigen?
Zum Beispiel:
Kartoffel, Möhre, Zwiebel.

Aber, Cyrill arbeitet meistens allein.

Cyril erzählt:
Ich war 13 Jahre Traktor-fahrer.
Dann habe ich gekündigt.
Ich habe eine Pause gemacht.
Die Pause war 1 Jahr lang.
Danach:
Ich habe eine neue Firma gefunden.
Hier arbeite ich seit 6 Jahren.

Cyril ist seit 19 Jahren Traktor-fahrer.
Alle seine Kollegen können hören.
Keiner ist gehörlos, wie Cyril.
Cyril sagt:
Gehörlose haben oft keinen Traktor-führer-schein.

Es gibt 2 unterschiedliche Traktor-führer-scheine.
Führer-schein T und Führer-schein C.

Führer-schein T:
Gilt für das ganze Leben.

Führer-schein C:
Nach 2 Jahren gibt es einen Test.
Es wird getestet:
– Kann der Fahrer immer noch gut sehen?
– Kann der Fahrer immer noch gut hören?

Warum gibt es einen Test?
Es passieren viele Unfälle.

Cyril ist zufrieden mit seiner Arbeit.
Er hat verschiedene Aufgaben:
– Pflügen
– Rechen
Das bedeutet:
Er muss die Erde lockern.
Er muss die Erde umgraben.

Cyril muss auch die Ernte transportieren.
Das bedeutet:
Die Kartoffeln an einen aderen Ort bringen.

Das Feld ist 5000 Hektar groß.
Das ist sehr groß.
Es gibt auch noch andere Felder.

Das ist der Beruf: Verwaltungs-mitarbeiter 
In einer Verwaltung werden Dinge geregelt.
Verwaltungs-mitarbeiter regeln Dinge für:
– den Chef
– die Mitarbeiter
– die Kunden

Das ist Katka Polašková Vráblová.
Katka ist gehörlos.
Das heißt: Katka kann nicht hören.
Sie benutzt ihre Hände zum Sprechen.
Das nennt man Gebärden-sprache.

Katka arbeitet als Verwaltungs-mitarbeiterin.
Sie hat viele verschiedene Aufgaben.
Katkas Aufgaben sind:
– Lohn-zettel an die Mitarbeiter verteilen
– Hilfe bei Projekten
– Mails schreiben
– Verträge vorbereiten
Katka bekommt die Aufgaben von ihrem Chef.

Was genau muss Katka machen?
Hier ist ein Beispiel:
Katka bekommt folgende Aufgabe: Bereite einen Vertrag vor.
1. Katka schreibt den Vertrag.
2. Katka kontrolliert ihre Fehler.
3. Katka schickt den Vertrag zu ihrem Chef.
4. Der Chef unterschreibt den Vertrag und sendet ihn wieder zu Katka.
5. Katka druckt den fertigen Vertrag aus.
6. Katka sortiert den Vertrag in den Akten ein.

Katka hilft auch ihren Kollegen.
Manchmal schaffen die Kollegen ihre Aufgaben nicht.
Dann macht Katka die Aufgaben für sie fertig.
Wenn Katka die Aufgabe fertig hat:
Sie gibt den Kollegen die fertige Aufgabe zurück.

Was macht Katka noch?
Sie schreibt die Arbeits-stunden von ihren Kollegen auf.
Die Arbeits-stunden schreibt sie in Tabellen.
Wenn Katka die Stunden eingetragen hat:
Sie gibt den Kollegen die fertige Tabelle zurück.

Das ist der Beruf Web-designer.

Das ist Marek.
Marek ist gehörlos. 
Das heißt er kann nicht hören.
Marek benutzt seine Hände zum Sprechen.
Das nennt man gebärden.

Marek erstellt Internet-Seiten.
Das bedeutet in schwerer Sprache:
Marek programmiert Webseiten.

Marek macht das schon sehr lang.
Er fing an als er 15 Jahre alt war.
Er hat sich viel selbst beigebracht.
Dafür hatte er Hilfs-mittel:
– Das Internet
– Ein Buch

Später:
Marek hat digitale Medien-grafik studiert.
Dort hat er viel gelernt.
Zum Beispiel im Bereich:
Webseiten.
Trotzdem:
Er hat sich viel selbst beigebracht.

Als Marek 18 Jahre alt war:
Er hatte seinen ersten Kunden.

Marek fragt Kunden nicht nach Aufträgen.
Normalerweise:
Marek bekommt einen Auftrag über Mund-propaganda.
Das heißt:
Ein Freund gibt Marek einen Auftrag.
Oder:
Ein Freund erzählt jemandem von Marek.
Und der gibt Marek einen Auftrag.
Oder:
Kunden empfehlen Mareks Arbeit.

Marek benutzt verschiedene Programme.
Die heißen zum Beispiel:
– HTML5
– CSS
– PHP
Die Programme haben verschiedene Aufgaben.
Sie helfen Marek beim Webseiten programmieren.

Marek spricht mit Kunden:
– Über das Internet
– Bei persönlichen Treffen
– Über SMS

Marek schickt E-Mails.
In den E-Mails:
Kunden finden Beispiele für Webseiten.

Am Anfang:
Marek trifft seine Kunden bei einem Online-Meeting.
Online Meeting ist der englische Begriff für:
Treffen im Internet.
Man sieht die andere Person über den Bild-schirm.

Der Kunde erklärt Marek:
– So soll meine Webseite aussehen.
– Das ist mir wichtig.
– Das soll auf der Webseite sein.

Marek sagt:
Wichtig ist:
Ich muss den Kunden etwas kennen.
Ich muss wissen:
Was möchte der Kunde?

Dann:
Marek zeichnet die Webseite.
Er zeigt sie dem Kunden.
Er fragt:
Haben Sie sich das so vorgestellt?

Der Kunde sagt:
Was ist gut.
Was ist nicht so gut.
Was soll Marek ändern.

Manchmal dauert es etwas.
Wenn der Kunde sagt:
Alles ist gut,
Marek programmiert die Webseite.

Dann:
Marek zeigt dem Kunden die Webseite.
Er fragt:
Wie findet der Kunde die Webseite?
Soll Marek noch etwas ändern?

Bis der Kunde sagt:
Die Webseite ist gut so.
Dann:
Marek fügt Bilder ein.
Er fügt auch Informationen ein.
Dann ist die Webseite fertig.

Das ist der Beruf: Zahn-techniker. 
Ein Zahn-techniker baut Modelle.
Er baut Modelle von Zähnen.
Wenn ein Zahn kaputt geht:
Ein Zahn-techniker kann einen Ersatz bauen

Das ist Veronika.
Veronika ist gehörlos.
Das heißt: Veronika kann nicht hören.
Sie benutzt ihre Hände zum Sprechen.
Das nennt man gebärden.

Veronika ist Zahn-technikerin.
Als Veronika zur Schule ging:
Sie überlegte: welchen Beruf möchte ich erlernen?
Veronika entschied sich für den Beruf Zahn-techniker.
Warum hat sie diesen Beruf gewählt?
Veronika hat in Zeitschriften gelesen.
In der Zeitschrift stand, was andere gehörlose Menschen für Berufe lernen.

Nach der Ausbildung:
Veronika hat mehrere Praktika gemacht.
Dann hat sie ihren Arbeits-platz gefunden.
Veronika macht viele Fortbildungen.
Bei einer Fortbildung lernt man Neues über seinen Beruf kennen.
Neues zu lernen ist sehr wichtig.
Denn: der Beruf Zahn-techniker ändert sich ständig.

Wie arbeitet Veronika?
Zuerst geht der Patient zum Zahnarzt.
Der Zahnarzt scannt die Zähne vom Patienten.
Das heißt: er macht ein Bild von den Zähnen.
Das Bild speichert der Zahnarzt auf dem Computer.
Dann kann das Labor sich das Bild ansehen.
Veronika kann nun das Bild ansehen.

Sie lädt das Bild vom Computer herunter.
Sie sieht sich die Zähne des Patienten genau an.
Dann kann sie mit der Arbeit beginnen.
(Im Video 1:36 min – 1:48 min: man sieht, was Veronika macht)

Veronika hat ein Modell der Zähne erstellt.
Wenn sie damit fertig ist:
Sie ruft den Zahnarzt an.
Veronika kann nicht in den Mund vom Patienten gucken.
Deswegen braucht sie die Hilfe vom Zahnarzt.
Der Zahnarzt kontrolliert das Modell.
Wenn alles in Ordnung ist:
Veronika schnitzt ein Zahn-modell.
Sie achtet auf alle Einzelheiten.

Dann kommt die Form mehrere Stunden in einen Ofen.
Nach dem Ofen macht Veronika Keramik auf das Modell.
Keramik ist ein besonderes Material.
Keramik ist sehr stabil.
Veronika malt die Keramik an.
Jeder Patient hat eine andere Zahn-farbe.
Veronika muss mehrmals backen und anmalen.

Wie redet Veronika mit dem Zahnarzt und den Patienten?
Der Zahnarzt ruft eine Kollegin am Telefon an.
Die Kollegin sagt Veronika, dass sie zum Zahnarzt gehen soll.
Der Zahnarzt sagt Veronika, was zu tun ist.
Zum Beispiel:
Was an dem Zahn noch geändert werden muss.
Der Zahnarzt zeigt es Veronika.
Dann kann Veronika es besser verstehen.
Veronika sagt:
Es ist wichtig mit dem Zahnarzt und dem Patienten zu arbeiten.
Denn der Patient soll zufrieden sein.
Dann ist auch Veronika zufrieden.
Ist der Patient unzufrieden:
Veronika macht Veränderungen bis der Patient zufrieden ist.

Panettiere

Lui è Tom.
Lavora come panettiere presso Han Goossens.
L’azienda esiste da 125 anni.
Una grande famiglia ha fondato l’azienda.
Quattro generazioni della famiglia hanno lavorato nell’azienda.
Ora, una nuova generazione presto riprenderà le redini dell’azienda.
È una grande storia.
L’azienda è orgogliosa della famiglia.

Di cosa si occupa Tom?
   – Pane
   – pasticceria
   – torte
   – Panini con salsiccia
Quando Tom riceve un ordine,
lo fa da solo.
Tom presta attenzione a tutti i dettagli.
Fa in modo che tutto sia bello.

Il martedì, Tom di solito svolge lo stesso lavoro:
Fa i panini con la salsiccia.
Quando ha finito,
mette le salsicce sul carrello grande.
Sul carrello ci sono degli stampi per il pane.
Tom mette le salsicce negli stampi per il pane.
Lo stampo è liscio.
Questo permette all’impasto di lievitare bene.
Il carrello va nel forno.
Questo compito rimane sempre lo stesso.
Tom prepara il pane il mercoledì, il giovedì e il venerdì.
Ne prepara diversi tipi.
Per esempio:
   – Pane nero
   – Pane bianco
   – Panini
Tom è felice.
Sabato inizia a lavorare presto.
Deve fare molte pulizie.

Tom porta a casa i suoi abiti da lavoro.
Deve lavarli,
in modo che siano puliti.
Al mattino, Tom indossa abiti sportivi,
perché va al lavoro in bicicletta.
Quando pedala velocemente,
i vestiti si bagnano a causa del sudore.
Questo non è igienico.
Ecco perché non gli è permesso indossare gli abiti da lavoro.
Per quanto riguarda i pantaloni, dipende dal tempo.
Se piove,
Tom mette i pantaloni nella borsa.
Quando Tom arriva al panificio in bicicletta,
si cambia i vestiti.
In questo modo mantiene puliti i suoi abiti da lavoro.
Tom indossa anche gli stivali da lavoro.
Questi sono i preparativi.

Tom deve fare attenzione nella panetteria.
Tutto deve essere pulito.
L’igiene è molto importante.
Tom deve controllare:
Il pane è buono?
Il pane è cotto fino in fondo?
Tom deve anche fare attenzione:
Gli involtini di salsiccia sono arrotolati correttamente?
Sono rivestiti correttamente?
La temperatura di cottura è giusta?
Gli involtini di salsiccia sono ben dorati?
Tutto questo è importante.

Tom fa sempre molto lavoro di squadra.
I suoi colleghi Mark e Jan conoscono un po’ di linguaggio dei segni.
Tom è fortunato.
Può comunicare con loro.
Tom usa gesti semplici con gli altri colleghi.
Per esempio:
   – indicare
   – bere il caffè
   – bere
   – mangiare
È un po’ difficile.
Ma Tom è felice,
può firmare con 2 colleghi.

Tom non svolge mai mansioni di cassiere.
Cucina sempre.
Gli altri colleghi si occupano dei clienti.

Tom lavora sempre nello stesso posto.
Tom prepara ogni prodotto in un luogo diverso.
Tom lavora sempre all’interno della panetteria.
Raramente aiuta a pulire da qualche altra parte.

Stagiair-begeleider voor mensen met een beperking

Dit is Amina.
Ze loopt stage
als maatschappelijk werker en ondersteunend medewerker voor mensen met een beperking
in Lebenswelt Wallsee.

Het doel is om mensen
die daar in appartementen wonen,
te helpen hun behoeften te vervullen
en hun doelen te bereiken.
Bijvoorbeeld:
   • Iemand wil zijn Duits verbeteren.
Dan helpt Amina.
Ze ondersteunt de persoon.
   • Iemand wil een nieuwe baan:
Amina ondersteunt de persoon.
Ze leert hen wat ze nodig hebben.

De verzorgers ondersteunen de bewoners ook met:
   • douchen
   • tanden poetsen
   • koken
   • uitstapjes maken

Eerst maakt Amina ‘s ochtends de koffie klaar.
Ze zet het op de tafels.
Amina doet dit zonder de bewoners.
Dan pakt ze in,
wat ze nodig heeft voor de dag:
   • iets te drinken
   • het programma voor de dag.

Dan leest ze de geschreven documenten door.
Ze controleert:
Wat zijn de behoeften van de bewoners?
Wordt aan al hun behoeften voldaan?
Hoe is de stemming van de bewoners?
Zonder deze informatie weet Amina niet:
Waarom zijn bewoners van streek?
Wat is er eerder gebeurd?

De bewoners brengen samen tijd door.
Dan gaat Amina naar één persoon.
Ze bespreken:
Wat wil de persoon vandaag doen?
Amina doet wat de persoon wil doen.
Als de persoon geen idee heeft,
dan doet Amina suggesties.
De persoon kan hieruit iets kiezen.
Bijvoorbeeld: een uitstapje.
De aanbiedingen moeten overeenkomen met de wensen van de bewoners.

Mensen in begeleid wonen,
vinden het vaak moeilijk om hun gevoelens te uiten.
Bijvoorbeeld:
   • Ik voel me slecht.
   • Het gaat niet goed met me.
Het is belangrijk
dat Amina de mensen observeert.
Als mensen zich niet kunnen uiten,
dan zijn ze erg terughoudend.
Amina moet goed voor deze mensen zorgen.
Voor hun lichaam, bijvoorbeeld.
Ze moet vragen:
Hoe gaat het met je lichaam?
Dan herinnert de persoon zich:
Iets doet me pijn.

Amina moet ook letten op de medicatie.
Op de medicatie moet de naam van de bewoner geschreven zijn.
Als een persoon de verkeerde medicatie krijgt,
kan dat gevaarlijk zijn.
Amina wijst op de naam op het doosje.
Ze geeft de persoon het doosje met hun medicatie.
De persoon kan de medicatie innemen.

Amina moet ook letten op de verschillende communicatiebehoeften.
Als er een misverstand is,
worden sommige mensen snel boos.
Dan moeten de verzorgers hen weer kalmeren.
Er zijn verschillende behoeften:
Sommige mensen hebben eenvoudige taal nodig.
Dit is Oostenrijkse Gebarentaal PLUS.
Andere mensen gebaren op een hoog niveau.
Amina kan normaal met hen gebaren.
Sommige mensen gebruiken huisgebarentaal.

Amina loopt stage.
Ze werkt met verzorgers of alleen.
Als ze iets met bewoners doet,
observeert en controleert een verzorger dit.
Als Amina met bewoners boodschappen gaat doen,
doet ze dit soms alleen
en soms met verzorgers.

Aan het einde van de werkdag schrijft Amina op:
Hoe was de dag voor de bewoners?
Bijvoorbeeld:
   • hun stemming
   • hun gezondheid
   • hun dagelijkse routine
   • Wat kan beter?
Amina vinkt af:
   • Hebben de bewoners medicatie genomen?
   • Hebben ze gedoucht?
Als Amina klaar is,
gaat ze naar huis.

Er is een pieper.
Amina draagt het aan haar riem.
Elke persoon heeft een knop in hun kamer.
Ze kunnen het in noodgevallen indrukken.
Dan trilt Amina’s pieper.
Het toont het kamernummer,
waar de noodsituatie is.
Amina kan dan de persoon vragen:
Wat is er gebeurd?
Als er een brandalarm is, knippert het brandalarm.
Als een persoon bewusteloos op de grond ligt,
moet Amina de noodhulpdiensten bellen
en het management informeren.

Computertechnicus en -verkoper

Dit is Daniele Minelli.
Hij werkt al 30 jaar met computers.
Bijvoorbeeld, hij houdt zich bezig met
    • reparaties
    • PC’s
    • verkoop
    • reserveonderdelen
    • geheugen

Eigenlijk doet hij alles.
Onlangs heeft hij een btw-nummer gekregen.
Dat betekent:
Hij kan computers verkopen met een factuur.
In de winkel of online.
Hij verzendt computers door heel Italië.

Dankzij het internet kunnen dove en horende mensen berichten sturen naar Daniele.
per e-mail of WhatsApp.
Ze kunnen iets bestellen op de website.
Ze selecteren daar een computer.
Dan betalen ze.
Het winkelen lijkt op Amazon.
Wanneer Daniele de bestelling ontvangt,
verstuurt hij deze naar de klant.

Wanneer iemand een computer op een website ziet,
dan kunnen ze een bericht sturen naar Daniele.
Daniele antwoordt,
of hij deze computer heeft.
Als de persoon iets online koopt,
ontvangt Daniele een e-mail met alle details:
   • voornaam
   • achternaam
   • adres
Hij belt dan de leverancier.
De leverancier zorgt voor de verzending.
Wanneer de bestelling klaar is en geleverd,
dan stuurt Daniele de elektronische factuur naar de klant.

Daniele werkt voornamelijk elke dag thuis.
Hij helpt bij het updaten van de website:
   • foto’s
   • prijzen
   • beschrijvingen van artikelen

Hij zorgt ook voor de bestellingen van:
   • computers
   • ander benodigd materiaal

Dan controleert hij:
Werkt de website?
Moet hij iets veranderen?

Daniele wil dit ook benadrukken:
Mensen kunnen contact met hem opnemen
als ze hulp nodig hebben bij het gebruik van de computer of het internet.
Daniele helpt jonge en oude mensen.
De persoon moet aan Daniele uitleggen:
Wat hebben ze nodig?
Waarvoor hebben ze de computer nodig?
Bijvoorbeeld:
Voor grafische vormgeving of spelletjes?
Daniele stelt dan geschikte computers voor.

Daniele kan dove mensen korting geven op de prijs.
Als de computer kapot is
of een update nodig heeft,
kunnen klanten Daniele een e-mail sturen
of een WhatsApp-bericht.

Daniele werkt altijd alleen.
Bijvoorbeeld:
   • de website bijwerken
   • computerleveringen afhandelen

Zijn klanten zijn horend en doof.
Er zijn geen problemen met communicatie.
Als hij iets niet begrijpt,
vraagt hij de klant het te herhalen.
Hij communiceert via
SMS
WhatsApp
e-mail
Wanneer de persoon bij hem is,
praten ze zonder problemen.
Tot nu toe zijn er geen klachten over Daniele’s werk geweest.

Aan het einde van de werkdag maakt Daniele de elektronische facturen.
Hij stuurt ze naar klanten.
Hij controleert:
Zijn er updates op de website?
Hij gaat naar zijn leverancier.
Daar koopt hij materialen.
Hij levert bestellingen.

Daniele doet dit werk al ongeveer 2 jaar.
Hij begon in november 2021.

Daniele heeft geen speciale behoeften voor toegankelijkheid.
Hij werkt voornamelijk online.
Hij beantwoordt e-mails of berichten van klanten.
Hij stuurt een e-mail naar zijn leverancier.
De leverancier zorgt voor de verzending.
Daniele werkt vanuit huis.
Wanneer hij laptops van klanten repareert,
doet hij dit bij de klant thuis.
Als een bedrijf klant is,
dan reist hij daarheen en werkt daar.
Als de reparatie lang duurt,
dan neemt hij de laptop mee naar huis.
Hij voltooit de reparatie thuis.
Als de klanten ver weg wonen,
komen ze naar Daniele
of ze sturen de computer naar hem.
Het belangrijkste is:
Er is een overeenkomst.

Das ist der Beruf: 
Museumsführer

Das ist Alicia.
Alicia arbeitet in einem Museum.
Alicia ist gehörlos.
Sie benutzt ihre Hände zum Sprechen.
Das nennt man Gebärden-Sprache.

Wie spricht Alicia mit Ihren Kollegen?
Alicia hat 3 Kollegen.
2 Kollegen sind auch gehörlos.
Mit Ihnen spricht Alicia Gebärden-Sprache.
Alicias Chef kann hören.
Er kann auch ein bisschen Gebärden-Sprache.

Alicias Arbeitstag:
Alicia überlegt:
Kommen heute Gruppen in das Museum?
Welche Gruppen kommen heute?

Es kommen ganz verschiedene Gruppen:
Schul-klassen, Familien, Kinder, Erwachsene.
Es kommen auch ältere Menschen.

Alicia muss immer überlegen:
Wie spreche ich mit den Gruppen?
Spreche ich mit Kindern?
Spreche ich mit Erwachsenen?

Im Museum gibt es Spiele.
Ein Spiel heißt:
Mimik-Spiel.
Das ist ein Karten-Spiel.
Auf einigen Karten sind Wörter.
Auf anderen Karten sind Gesichter.
Alle Gesichter schauen unterschiedlich.
Sie haben alle eine andere Mimik
Das heißt, sie haben einen anderen Gesichts-Ausdruck.

Ein Spiel heißt:
Stille-Post
Für Stille-Post gibt es auch Karten.
Auf diesen Karten stehen Wörter.
Die Wörter müssen erraten werden.

Im Museum können Sie auch Gebärden-Sprache lernen.
Dafür gibt es Bilder.
Auf den Bildern sind Gebärden.
Mit den Bildern können Sie die Gebärden üben.

Alicia arbeitet immer von Dienstag bis Samstag.
Manchmal hat sie samstags frei.
Dann arbeiten ihre Kollegen.

Alicia sagt:
Ich finde es toll,
neue Leute zu treffen.
Die Leute sind sehr unterschiedlich.
Manche Leute sind schüchtern
Andere Leute sind offen.

Alicia kann sich mit den Leuten austauschen.
Das findet sie gut.

Architetto

Questa è Consuelo Agnesi.
È un architetto libero professionista.
Possiede uno studio di architettura.
Si chiama Studio in Movimento.
È la proprietaria e rappresentante legale dello studio.
Utilizza i principi del Design Universale.
Universal Design significa:
I dispositivi e i luoghi sono accessibili.
Accessibile significa:
Qualcosa può essere utilizzato bene dalle persone con disabilità.

Ci sono varie fonti per il lavoro.
Per esempio:
Consuelo ha un’idea di progetto.
Propone l’idea ai clienti.
Oppure:
I clienti vengono da lei con un’idea.
Poi c’è un incontro con una trattativa.
Consuelo inizia a lavorare sul progetto.
Ci lavora fino a quando non è finito.

Quando si inizia a lavorare su un progetto,
il primo passo è visitare lo spazio.
Poi Consuelo prende le misure.
Osserva l’ambiente circostante.
Consuelo ottiene una bozza.
Poi modifica alcuni dettagli.
Poi incontra di nuovo il cliente.
Spiega il progetto.

Poi Consuelo modifica il progetto.
Aggiunge i desideri esatti del cliente.
Alla fine, il progetto viene finalizzato.
Consuelo inizia i lavori di costruzione.
Lei è il direttore dei lavori.
Ciò significa che:
supervisiona gli operai e i dipendenti della costruzione.

La routine quotidiana di un architetto è diversa ogni giorno della settimana.
Al mattino, Consuelo visita varie case.
Lavora sui bilanci.
Contatta i clienti.
Nel pomeriggio, risponde alle e-mail.
Si tiene informata:
Cosa succede nei suoi cantieri?
Poi disegna i progetti.
Ogni giorno è diverso.

Comunica con i clienti in modi diversi.
Si adatta alla sua controparte.
Usa il linguaggio dei segni con una persona sorda.
Se la persona sorda parla con il linguaggio parlato,
allora Consuela parla anche con loro.
Consuelo può comunicare con i clienti udenti
senza problemi.
Se non capisce qualcosa,
lo scrive sul suo cellulare o su un foglio di carta.
Quando Consuelo ha nuovi clienti,
spiega prima:
Come possono comunicare tra loro?
Per esempio:
Consuelo sa leggere le labbra.
Allora non ci sono problemi di comunicazione.

Consuelo ama il suo lavoro,
perché vede sempre posti nuovi.
Può lavorare su progetti diversi.
Per questo motivo deve lavorare in diverse città italiane.
Così può viaggiare molto.
Consuelo vuole parlarci del suo ufficio.
Le stanze sono progettate secondo i principi dello Spazio Sordi.
Nell’ufficio c’è un piano rialzato.
Lì si trova la sua scrivania.
Da lì può vedere la porta
e le persone che entrano.
Può anche vedere il personale al piano terra.
Può parlare con loro.
Non deve scendere al piano inferiore per farlo.
La stanza è molto ben illuminata.
Quindi la stanza è perfetta.

Consulente universitario

Questo è Georg Marsh.
È sordo.
Georg viene al lavoro in bicicletta.
Va sempre in bicicletta al lavoro.
Gli piace.

C’è un cartello dietro Georg.
Il cartello dice: TU
Significa Università Tecnica.
Il progetto GESTU si trova alla TU.
GESTU significa: Sordo che studia con successo.
L’ufficio GESTU si trova in questo edificio.
Si trova al terzo piano.

Cosa fa GESTU?
Il team offre consulenza:
   – studenti sordi
   – studenti con problemi di udito
   – studenti con altri problemi di udito
Come possono questi studenti
accedere all’università?
Di cosa hanno bisogno questi studenti per studiare?
Questo varia.
Per esempio:
   – Interpreti di lingua dei segni
   – Trascrizioni di interpreti scritti
   – Tutor
GESTU offre consulenza anche ai professori delle università.
Ad esempio, con la consulenza.
GESTU spiega ai professori:
Come possono insegnare agli studenti sordi e con problemi di udito?
Quando una persona sorda arriva per la prima volta all’università,
alcuni professori sono sopraffatti.
Ecco perché c’è una consulenza preventiva.

Il team GESTU è composto da 3 persone.
2 colleghi sono udenti.
Georg, la terza persona, è sordo.
Il team firma insieme.

Come si prepara Georg al lavoro?
Georg arriva in ufficio al mattino.
Ci sono molte e-mail nella sua casella di posta.
Georg deve decidere:
Quali sono le e-mail più importanti?
Risponde prima a queste e-mail.
Georg deve sempre avere una panoramica degli orari degli interpreti.
Per esempio:
   – Un corso è stato cancellato.
   – C’è una nuova data per un corso.
Uno studente ha bisogno di un interprete per questo.
Georg risponde prima a queste e-mail.

Se tutto va bene,
Georg controlla il calendario di Google.
Si tratta di una tabella riassuntiva.
Georg inserisce i contenuti nel calendario.
Chi può vedere il calendario di Google?
   – Georg
   – Interpreti
   – Studenti
Si tratta di un compito organizzativo importante.
Se il calendario è corretto,
Georg controlla:
Quali professori devo ancora informare?
Cos’altro devo preparare?
Di cos’altro hanno bisogno gli studenti?
Per esempio:
Georg deve ordinare altri interpreti?
A volte Georg non riesce a trovare un interprete all’inizio.
Allora invia nuovamente la richiesta.

Quando Georg ha finito,
poi si occupa delle finanze.
Ciò significa che:
Georg controlla le fatture.
Georg controlla:
Tutto quello che c’è scritto sulla fattura è corretto?
Georg svolge anche molti altri compiti.

Georg è sordo.
Questo è un vantaggio per gli studenti sordi:
Georg può segnare con loro.
A volte Georg non ha tempo.
Per questo è positivo
che anche i colleghi udenti di Georg segnano.
È molto importante:
Tutti i membri del team segnano.
Se i colleghi di Georg non potessero segnare,
avrebbero sempre dovuto chiamare degli interpreti.
È positivo:
Tutti i colleghi segnano insieme.
Georg lo raccomanda ad altri team.

A volte arrivano studenti sordi o con problemi di udito
e Georg non è in ufficio.
Gli studenti ricevono consigli dai colleghi di Georg.
La lingua madre dei colleghi è il tedesco parlato.
Parlare è faticoso per Georg.
Ecco perché non vuole parlare.
A volte Georg è sfortunato:
Entrambi i colleghi udenti non sono in ufficio.
Poi arriva uno studente con problemi di udito.
Allora Georg cerca di parlare.
Oppure comunica per iscritto.
Finora ha funzionato.
La maggior parte degli appuntamenti viene pianificata in anticipo.

Quando la giornata lavorativa è finita,
Georg chiude la porta a chiave.
È importante,
in modo che nessuno possa entrare.
Georg torna poi a casa in bicicletta.

Questa è la routine quotidiana di Georg.
Ma non tutti i giorni.
Solo a volte,
quando lavora a GESTU.
Georg ha anche un altro lavoro.
Georg lavora per metà della giornata in GESTU.
L’altra metà della giornata altrove.

Calzolaio ortopedico

L’ortopedia è un campo della medicina.
Comporta il trattamento di
ossa e articolazioni rotte o spostate.

Questo è Michael Grill.
Lavora come maestro calzolaio ortopedico.
Da quando Michael ha imparato il mestiere,
è un lavoratore autonomo.

Michael consiglia i clienti.
Prende appuntamenti.
Quando arrivano i clienti?
   – I clienti hanno bisogno di solette.
   – Una scarpa ha bisogno di una riparazione.
   – I clienti hanno bisogno di scarpe ortopediche.
Michael ha diversi compiti.
Per esempio:
Michael ripara anche le borse.

Per esempio:
Un cliente vuole dei tacchi nuovi.
Michael chiede:
Cosa devo fare?
Michael deve essere sicuro:
Il cliente riceva esattamente ciò che ha ordinato.
Michael spiega:
Esistono tacchi morbidi, medi e duri.
Dopo la consultazione, Michael sa che:
Questo è ciò che vuole il cliente.
Poi Michael prepara le scarpe.
Poi Michael restituisce le scarpe.

I clienti spesso chiedono:
Può riparare le mie scarpe?
Quali altre opzioni ci sono?
Se una persona vuole dei plantari,
Michael deve misurare i loro piedi.

Altri clienti vengono da Michael,
perché vogliono scarpe ortopediche.
Michael misura anche i loro piedi.
I clienti hanno desideri diversi.

Quando Michael accetta un ordine,
ordina i materiali il giorno stesso.
Poi ha tutti i materiali in loco.
Tiene il nuovo materiale in magazzino.
Michael finalizza l’ordine,
fino all’arrivo dei clienti.
A volte è lo stesso giorno
e a volte il giorno successivo.

Che cosa è importante per il lavoro di Michael?
Deve svolgere il lavoro in modo corretto.
Non deve farsi male.
Deve sapere:
Come funzionano le macchine pericolose?
Come si utilizzano queste macchine?

Cosa sono le scarpe ortopediche?
Michael sa:
Dove sono i punti di pressione?
Ripara i punti di pressione.
Li riduce.
In questo modo non c’è attrito e
i proprietari delle scarpe non soffrono di vesciche.

Perché servono le scarpe ortopediche?
A volte c’è una differenza di altezza
tra le ossa dell’anca o le ginocchia.
Le solette compensano la differenza.
Ci sono disallineamenti ortopedici.
Ciò significa che:
I piedi si piegano verso l’interno o verso l’esterno.
I plantari migliorano questo disallineamento.
I piedi si allineano di nuovo in modo uniforme.

La comunicazione con i clienti non è un problema.
Michael ha problemi di udito.
Quindi può parlare.
A volte Michael non capisce qualcosa.
Poi chiede di nuovo
e ottiene la risposta.
Michael si adatta.
Di solito tutto funziona bene.

Le persone buttano via molte scarpe rotte.
Michael può anche riparare queste scarpe.
Questo è possibile.
La qualità e il materiale delle scarpe sono importanti.
Michael può aiutare le persone con disallineamenti
con plantari o scarpe ortopediche.
Michael offre queste opzioni.

Assistente sociale e assistente alle persone con disabilità

Questa è Amina.
Sta svolgendo un tirocinio
come assistente sociale e assistente alle persone con disabilità.
in Lebenswelt Wallsee.

L’obiettivo è aiutare le persone
che vivono lì in appartamenti,
a soddisfare le loro esigenze
e a raggiungere i loro obiettivi.
Per esempio:
   – Una persona vuole migliorare il suo tedesco.
Allora Amina la aiuta.
Sostiene la persona.
   – Qualcuno vuole un nuovo lavoro:
Amina sostiene la persona.
Insegna loro ciò di cui hanno bisogno.
Gli assistenti assistono i residenti anche per:
   – fare la doccia
   – lavare i denti
   – cucinare
   – fare escursioni

Come prima cosa al mattino, Amina prepara il caffè.
Lo mette sui tavoli.
Amina lo fa senza i residenti.
Poi prepara i bagagli,
ciò che le serve per la giornata:
   – qualcosa da bere
   – il programma della giornata.
Poi legge i documenti scritti.
Controlla:
Quali sono le esigenze dei residenti?
Vengono soddisfatte tutte le loro esigenze?
Qual è lo stato d’animo dei residenti?
Senza queste informazioni, Amina non lo sa:
Perché i residenti sono arrabbiati?
Cosa è successo prima?

I residenti trascorrono del tempo insieme.
Poi Amina va da una persona.
Discutono:
Cosa vuole fare la persona oggi?
Amina fa quello che la persona vuole fare.
Se la persona non ha un’idea,
allora Amina dà dei suggerimenti.
La persona può scegliere qualcosa tra questi.
Ad esempio: un’escursione.
Le offerte devono corrispondere ai desideri dei residenti.

Le persone in una residenza assistita,
spesso hanno difficoltà ad esprimere i loro sentimenti.
Per esempio:
   – Mi sento male.
   – Non mi sento bene.
È importante
che Amina osservi le persone.
Se le persone non possono esprimersi,
allora sono molto riservate.
Amina deve prendersi cura di queste persone.
Del loro corpo, per esempio.
Deve chiedere:
Come sta il suo corpo?
Allora la persona ricorda:
Qualcosa mi fa male.

Amina deve anche tenere d’occhio i farmaci.
Il nome del paziente deve essere scritto sul farmaco.
Se a una persona viene somministrato il farmaco sbagliato,
può essere pericoloso.
Amina indica il nome sulla scatola.
Dà alla persona la scatola con il farmaco.
La persona può prendere il farmaco.

Amina deve anche prestare attenzione alle diverse esigenze di comunicazione.
Se c’è un malinteso,
alcune persone si arrabbiano rapidamente.
Allora gli assistenti devono calmarli di nuovo.
Ci sono esigenze diverse:
Alcune persone hanno bisogno di un linguaggio semplice.
Questa è la Lingua dei Segni Austriaca PLUS.
Altre persone firmano ad un livello elevato.
Amina può firmare normalmente con loro.
Alcune persone usano la lingua dei segni domestica.

Amina sta facendo uno stage.
Lavora con gli assistenti o da sola.
Quando fa qualcosa con i residenti,
un assistente osserva e controlla.
Quando Amina va a fare la spesa con i residenti,
a volte lo fa da sola
e a volte con gli assistenti.

Alla fine della giornata lavorativa, Amina scrive:
Com’è stata la giornata per i residenti?
Per esempio:
   – il loro umore
   – la loro salute
   – la loro routine quotidiana
   – Cosa può essere migliorato?
Amina fa una crocetta:
   – I residenti hanno preso le medicine?
   – Hanno fatto la doccia?
Quando Amina ha finito,
va a casa.

C’è un cercapersone.
Amina lo porta alla cintura.
Ogni persona ha un pulsante nella propria stanza.
Possono premerlo in caso di emergenza.
Poi il pager di Amina vibra.
Visualizza il numero della stanza,
dove si trova l’emergenza.
Amina può quindi chiedere alla persona:
Cosa è successo?
Se c’è un allarme antincendio, l’allarme antincendio lampeggia.
Se una persona giace incosciente sul pavimento, Amina deve chiamare i servizi di emergenza,
Amina deve chiamare i servizi di emergenza
e informare la direzione.

Attore

Questo è Nicola.
È un attore.
Si occupa di VV.
VV sta per Visual Vernacular.
È una forma d’arte della cultura sorda.

Le aziende, i festival o gli organizzatori di eventi
possono invitare Nicola per una performance.
Possono dare a Nicola delle richieste per la performance:
– un tema specifico
–  l’obiettivo della performance
– Dovrebbe fare una nuova performance per la prima volta.
– Dovrebbe ripetere una vecchia performance.
– Quanto costa la performance?

Se tutti sono d’accordo,
allora inizia la collaborazione.

La preparazione dipende dalla durata e dal tipo di performance.
Nicola di solito inizia un mese prima della performance.
Se la data è molto vicina,
allora deve eseguire di nuovo una vecchia performance.
Poi si esercita e ripete la performance,
in modo da memorizzare bene il contenuto.
Se Nicola deve fare una nuova performance,
allora la preparazione è più complicata.
Deve riflettere:
Quali collegamenti ci sono tra l’argomento e la sua infanzia?
Se può scegliere un argomento,
allora pensa a:
Qual è la mia ispirazione?
Per esempio:
– una situazione sociale
– qualcosa che sta accadendo nel mondo in questo momento

La preparazione inizia con il disegno di immagini.
Rappresentano una storia.
Ci possono essere diversi messaggi:
– un messaggio forte
– un messaggio semplice
– un lieto fine

Nicola firma poi ciò che ha disegnato.
Poi registra sé stesso mentre firma.
Osserva:
Deve cambiare alcune parti?
Poi è pronto per la rappresentazione.

Nicola deve prestare attenzione:
Per quale pubblico si sta esibendo?
Si tratta solo di persone sorde o anche di persone udenti?
Con la VV, deve prestare attenzione alla sua tecnica.
Non deve usare i segni.
Deve firmare bene.
Deve trasmettere il suo messaggio in modo chiaro.
Deve tenere sotto controllo le proprie emozioni.
In caso contrario,
c’è un pericolo:
Si dimentica come continua la performance.

A volte Nicola partecipa a gruppi teatrali.
Se si sente a suo agio con le persone
e queste hanno una passione per il teatro.
Ma per lo più lavora da solo.

Nicola può comunicare con clienti udenti o sordi.
Nicola può comunicare in diversi modi.
Di solito lo contattano via e-mail.
Quando si incontrano di persona,
comunica usando le espressioni facciali e i gesti.
Oppure scrive su carta o sul cellulare.

Al termine della performance, Nicola cerca di
percepire i sentimenti del pubblico.
Se il pubblico è soddisfatto,
allora prende nota,
come si è comportato.
Se la reazione del pubblico è neutra,
allora deve migliorare o abbandonare la performance.

Tutto ciò di cui Nicola ha bisogno per l’esibizione è un palcoscenico e dei vestiti neri.
A volte si esibisce anche con la musica.
Un proiettore può creare una performance migliore,
perché si può anche vedere il contenuto di un video.

Nicola lavora sempre in un posto diverso.
Nicola può lavorare in stanze diverse.
Ad esempio, in un teatro.
Il luogo migliore per le performance VV è la strada.
VV è arte di strada.

Tecnico informatico e venditore

Questo è Daniele Minelli.
Lavora con i computer da 30 anni.
Ad esempio, si occupa di
   – riparazioni
   – PC
   – vendite
   – ricambi
   – memoria
In realtà fa tutto lui.
Recentemente ha ottenuto un numero di partita IVA.
Ciò significa che:
Può vendere computer con una fattura.
In negozio o online.
Spedisce computer in tutta Italia.

Grazie a Internet, le persone sorde e udenti possono scrivere a Daniele.
Tramite e-mail o WhatsApp.
Possono ordinare qualcosa sul sito web.
Scelgono un computer lì.
Poi pagano.
Lo shopping è simile a quello di Amazon.
Quando Daniele riceve l’ordine,
lo invia al cliente.

Quando qualcuno vede un computer su un sito web,
può scrivere a Daniele.
Daniele risponde,
se ha questo computer.
Se la persona acquista qualcosa online,
Daniele riceve un’e-mail con tutti i dettagli:
   – nome
   – cognome
   – indirizzo
Poi chiama il fornitore.
Il fornitore si occupa della spedizione.
Quando l’ordine è pronto e consegnato,
Daniele invia la fattura elettronica al cliente.

Daniele lavora principalmente a casa ogni giorno.
Aiuta ad aggiornare il sito web:
   – foto
   – prezzi
   – descrizioni degli articoli
Si occupa anche degli ordini di:
   – computer
   – altro materiale necessario
Poi controlla:
Il sito web funziona?
Deve cambiare qualcosa?

Anche Daniele vuole sottolineare questo aspetto:
Le persone possono contattarlo
se hanno bisogno di aiuto nell’uso del computer o di Internet.
Daniele aiuta giovani e anziani.
La persona deve spiegare a Daniele:
Di cosa hanno bisogno?
A cosa serve il computer?
Per esempio:
Per la grafica o per i giochi?
Daniele suggerisce quindi i computer adatti.

Daniele può offrire alle persone sorde uno sconto sul prezzo.
Se il computer è rotto
o ha bisogno di un aggiornamento,
i clienti possono inviare a Daniele un’e-mail
o un messaggio WhatsApp.

Daniele lavora sempre da solo.
Per esempio:
   – aggiorna il sito web
   – gestire le consegne dei computer
I suoi clienti sono udenti e sordi.
Non ci sono problemi di comunicazione.
Se non capisce qualcosa,
chiede al cliente di ripetere.
Comunica tramite
   o SMS
   o WhatsApp
   o e-mail
Quando la persona è con lui,
parlano senza problemi.
Finora non ci sono state lamentele sul lavoro di Daniele.

Alla fine della giornata lavorativa, Daniele crea le fatture elettroniche.
Le invia ai clienti.
Controlla:
Ci sono aggiornamenti sul sito web?
Va dal suo fornitore.
Compra i materiali lì.
Consegna gli ordini.

Daniele svolge questo lavoro da circa 2 anni.
Ha iniziato nel novembre 2021.

Daniele non ha esigenze particolari di accessibilità.
Lavora principalmente online.
Risponde alle e-mail o ai messaggi dei clienti.
Invia un’e-mail al suo fornitore.
Il fornitore si occupa della spedizione.
Daniele lavora da casa.
Quando ripara i computer portatili dei clienti,
lo fa a casa del cliente.
Se un’azienda è un cliente,
allora si reca sul posto e lavora lì.
Se la riparazione richiede molto tempo,
allora porta il portatile a casa.
Completa la riparazione a casa.
Se i clienti vivono lontano,
vengono da Daniele
o gli inviano il computer.
La cosa più importante è che:
C’è un accordo.

Panettiere

Questa è Alice De Luca.
Il negozio di Alice si trova a Segrate.
È una piccola città.
Segrate è vicino a Milano.
Il negozio vende focaccia.
La focaccia è un pane bianco italiano.
Il negozio si chiama Alis.
Da dove deriva il nome?
La A deriva da Alice.
LIS è la parola abbreviata della lingua dei segni italiana.
Alice è sorda.
Lei vuole:
Il negozio è un luogo di incontro per persone sorde e udenti.

Alice vende focacce.
A volte fa anche la pizza.
Alice prepara la focaccia per gli eventi.
Per esempio:
   – feste di laurea
   – riunioni di classe
   – Eventi serali
   – Compleanni
Per i compleanni, Alice scrive
il compleanno con la Nutella sulla focaccia.
I bambini adorano la focaccia con la Nutella.
Alice può fare molte cose diverse.
È importante:
I clienti devono ordinare in anticipo.

Alice non fa ancora consegne.
Solo Alice e sua madre lavorano nel negozio.

Nella panetteria, Alice prepara l’impasto per la pizza e la focaccia
con le macchine.
La mamma di Alice prepara l’impasto per le pizze e le focacce.
Ci mette sopra il formaggio e altri condimenti.
Alice taglia la focaccia.
È più precisa.

Il negozio è stato aperto nel 2019.
All’epoca, Alice lavorava tutti i giorni
dalla mattina presto fino alla sera.
Poi Alice ha avuto due figli.
Quindi questi orari di lavoro erano difficili.
Ecco perché ora Alice lavora solo a metà giornata.
Può andare a prendere i suoi figli nel pomeriggio.
Alice prende gli ordini al mattino.
Poi prepara l’impasto.
Alice prepara tutto per il giorno successivo.

Bisogna fare molta attenzione in un negozio di alimentari.
A cosa deve fare attenzione?
   – Che non entrino sporcizia o capelli nel cibo.
   – Tutto è igienico.
Igiene significa pulizia.
È importante,
affinché le persone non si ammalino.
   – Nella panetteria tutto deve essere sempre pulito.

Alice lavora nel negozio con sua madre.
Sua madre è udente.
Questo è utile.
Può fare telefonate.
Può prendere gli ordini.
Se Alice non riesce a leggere le labbra,
sua madre può aiutarla nella comunicazione.
Ai tempi di Corona, le persone indossavano delle maschere.
Allora Alice non poteva leggere le labbra.
Ecco perché Alice lavorava nella panetteria.
Era difficile per Alice.
Non riusciva a comunicare con i clienti.
Poi la mascheratura obbligatoria è terminata.
Sempre meno persone avevano la mascherina.
Allora Alice ha potuto lavorare di nuovo al banco.

Da aprile, nel negozio lavora una ragazza udente.
Ora 3 persone lavorano nel negozio.

La comunicazione non è facile.
Alice ha difficoltà con i nuovi clienti.
I nuovi clienti iniziano a parlare.
Poi Alice spiega:
Sono sorda.
Alcuni clienti si scusano.
Alcuni clienti non si preoccupano.
Alcuni clienti sono curiosi.
Fanno domande ad Alice sulla lingua dei segni.
Nel negozio ci sono video e foto con l’alfabeto delle dita.
I clienti curiosi danno un’occhiata.
Se i clienti conoscono già Alice,
non hanno problemi.
Sanno
che devono parlare a bassa voce.
Allora Alice può leggere meglio le labbra.
Alcuni clienti conoscono i segni.
Questo rende la comunicazione ancora più facile.
Un tempo Alice era nervosa per la comunicazione.
Si diceva:
Posso farcela!
Ora Alice può comunicare con fiducia.

Ieri, il nuovo collega ha informato Alice:
Presto finiremo i vasetti di pesto.
Così Alice ha riempito i vasetti questa mattina.
Il collega informa spesso Alice:
Cosa c’è da fare?
Per esempio:
   – L’impasto è pronto.
   – Alice deve comprare qualcosa.
   – Alice deve ordinare qualcosa.

Alice ha aperto il negozio nel 2019.
Poco prima della pandemia di coronavirus.
Il negozio esiste da 4 anni.
Il 2019 è stato un anno strano.
Tutto è iniziato bene.
Poi è arrivata la corona.
Alice non lo sapeva:
Come posso continuare?
Come posso raggiungere i miei obiettivi?

In generale, tutto va bene.
Alice non ha ausili per la comunicazione.
Per esempio, un tablet.
Mostra i sottotitoli.
Alice non può fare telefonate.
Alice chiede a sua madre di telefonare.
Forse la situazione migliorerà,
quando Alice avrà un sistema per farlo.
In generale, Alice sta bene.

Il negozio è lì da 4 anni.
È sempre stato nello stesso posto.
Alice ringrazia per la visita.

Ballerina

Questa è Gabriella.
Lavora come ballerina.
Non è la sua professione principale.
Lavora come ballerina solo a volte.

Gabriella non cerca clienti o ballerini.
Frequenta un corso di danza.
L’insegnante di danza è udente.
Sa segnare.
Ha frequentato un corso di lingua dei segni.
C’è una rete con membri udenti.
La rete chiede a Gabriella:
Vuoi lavorare come ballerina ad un evento?
Gli organizzatori della comunità sorda chiedono a Gabriella.
Lei poi contatta gli altri artisti sordi.
Quando Gabriella ha trovato tutte le persone per la squadra,
allora si recano all’evento.
A volte vengono pagati.
A volte non vengono pagati.
Dipende dall’accordo.

Gabriella si allena almeno due volte alla settimana.
Lunedì e mercoledì.
Se Gabriella ha un’esibizione imminente,
allora si allena più spesso.
Allora si allena 3 o 4 volte a settimana.
Dipende da
quando c’è l’esibizione.

Gabriella presta attenzione ai passi di danza.
Ma anche al testo della canzone.
Qual è il significato della canzone?
Qual è il contenuto della canzone?
Gabriella sceglie anche i costumi.

Qual è la giornata tipo di un corso di danza?
All’inizio, le persone sorde non conoscono la musica.
Non sentono la musica.
Pertanto, una persona udente spiega il contenuto della canzone
nella lingua dei segni con vari esempi.
Quando le persone sorde hanno capito bene la canzone,
allora discutono della canzone tra di loro.
Ma la canzone non è ancora stata tradotta nella lingua dei segni italiana.
La traduzione viene rivista.
Vengono aggiunti segni artistici per abbinarli alla musica.
Poi i ballerini pensano ai vestiti.
Poi provano i movimenti e i passi di danza.

Gabriella deve prestare molta attenzione al feedback del gruppo.
È importante in un gruppo:
I movimenti sono coordinati.
Se i ballerini non riescono a sentire la musica,
una persona deve dare un segnale.
I ballerini fanno attenzione al segnale.
Poi tutti sono a tempo.
Quando si esibiscono davanti a un pubblico,
devono anche pensare alle loro espressioni facciali.
Devono sorridere durante l’esibizione.
Questo è molto importante.
Ma è anche difficile.
Finora ci sono sempre riuscite.

Gabriella lavora raramente da sola.
Di solito lavora con altre persone.
Lavora con 2-5 persone.
Gabriella può allenarsi solo da sola.
Si esibisce sempre con un gruppo.

Una volta Gabriella è stata ospite del canale televisivo LA7 TV.
C’erano ballerini professionisti molto bravi.
C’erano anche Gabriella e altri ballerini sordi.
A Gabriella è sembrato che:
I ballerini professionisti e i ballerini sordi si confrontavano.
Si ricordavano a vicenda,
a cosa dovevano prestare attenzione.
Per esempio: il conteggio
Questo ha portato a un buon lavoro di squadra.

Prima che Gabriella finisca il lavoro,
controlla:
Tutto è al suo posto?
L’abbigliamento è completo?
Poi possono esibirsi.
Gabriella controlla prima dell’esibizione:
I passi sono chiari per tutti?
Poi possono esibirsi.

Dopo l’esibizione, discutono:
   – Difficoltà
Per esempio:
È stato difficile seguire gli altri?
   – Errori
Per esempio:
Qualcuno ha iniziato troppo tardi?
   – Disturbi
Per esempio:
Una luce ha abbagliato?
Alcuni ballerini riescono a sentire un po’.
Utilizzano apparecchi acustici.
Altri ballerini sono sordi.
In questo caso si crea confusione:
Chi devono seguire quando ballano?
Discutono i punti difficili.
Così gli errori non si ripeteranno la prossima volta.
In questo modo, il gruppo può migliorare.

Gabriella non lavora come ballerina a tempo pieno.
Lavora come ballerina solo a volte.
Lo fa da 5 o 6 anni.
Si allena per 2 o 3 ore al giorno.
Dipende:
Quanto tempo rimane prima dell’esibizione?
Se il tempo è poco,
allora si allena per 3 ore al giorno.
Se c’è ancora abbastanza tempo prima dell’esibizione,
allora si allena per 1,5-2 ore al giorno.

Gabriella ha bisogno di una pedana di legno.
Trasmette bene le vibrazioni.
Gabriella ha anche bisogno di
   – altoparlanti potenti
   – luci adatte
Esiste un sistema di luci.
Non è molto diffuso.
Produce luci diverse a seconda del tipo di musica.
Gabriella ha provato a utilizzare un subwoofer.
Si tratta di un altoparlante.
Amplifica i suoni bassi.
Quindi le persone sorde sentono più vibrazioni.
Il subwoofer è scomodo.
Scivola quando si balla.
C’è anche un problema con il subwoofer quando si esibisce.
Era difficile usare il subwoofer,
mentre Gabriella indossava il costume di scena.
Naturalmente, ha anche bisogno di una stanza con una parete a specchio.
Si allena lì.
Quando balla
deve guardarsi allo specchio.
Ha anche bisogno di un’asta di legno.
Questo viene utilizzato per lo stretching nella danza classica.

Gabriella si allena sempre in un posto diverso.
La scuola di danza ha già cambiato sede due volte.
Prima di uno spettacolo, gli organizzatori mettono a disposizione una sala prove.
Ogni volta si allenano in un luogo diverso location.

Psicologa, consulente sessuale e psicoterapeuta

Questa è Valentina Foa.
Lavora come psicologa e consulente sessuale.
Sta svolgendo un tirocinio come psicoterapeuta.

I pazienti contattano Valentina grazie alle raccomandazioni di altri.
Oppure perché è iscritta all’Ordine degli Psicologi.
Le persone sorde possono inviarle un messaggio.
Possono organizzare una videochiamata.
Le persone udenti le scrivono i messaggi.

Le relazioni sono importanti per il lavoro di Valentina.
Quando un paziente viene da lei,
deve pensare:
Chi è la persona?
Da dove viene la persona?
Valentina propone sempre un incontro per conoscersi.
Poi entrambi possono vedere
se sono una buona coppia.
Valentina spiega anche:
È sorda.
Quali lingue usa?
Come comunica?

Valentina lavora principalmente online.
A volte lavora in loco.
Quando lavora online,
è nel suo studio.
Controlla almeno 30 o 20 minuti prima dell’appuntamento:
Il monitor funziona?
Internet funziona?
C’è abbastanza luce?

Valentina controlla prima di un appuntamento:
Cosa è successo finora durante gli incontri?
Cosa c’è negli appunti?
Tra un paziente e l’altro c’è una pausa di 15-20 minuti.
Poi scrive:
Cosa è successo durante la seduta?

Se Valentina ha dei pazienti sordo-ciechi,
deve prestare attenzione ai suoi vestiti.
Deve fare molta attenzione,
quando i pazienti entrano nello studio.
La comunità dei sordi è piccola.
Ecco perché deve evitare
che due pazienti si incontrino,
perché i loro appuntamenti sono troppo vicini.
Deve stare attenta:
Nessun altro venga a conoscenza
ciò che viene discusso nella stanza.

Valentina lavora da sola.
A volte desidera una squadra per lo scambio di idee.
In Europa esistono associazioni di psicologi per sordi.
A volte le conferenze sono accessibili a Valentina.
Ciò significa che:
Ci sono interpreti della lingua dei segni o sottotitoli.
Così può continuare la sua formazione.
Purtroppo, non è sempre così.

La maggior parte dei pazienti udenti di Valentina
appartengono alla comunità dei sordi.
Per esempio, CODA.
I CODA sono persone con genitori sordi.
Lei comunica con loro nella lingua dei segni italiana.
A volte, le persone udenti contattano Valentina,
che non hanno mai incontrato persone sorde.
Allora lei si assicura che:
Si capiscono a vicenda.
Se ci sono difficoltà,
raccomanda un altro psicologo.
Ultimamente, molti pazienti vogliono rimanere con Valentina.

Per gli appuntamenti online con le persone udenti
utilizza il riconoscimento vocale.
Se non funziona,
chiede ai pazienti
di parlare più lentamente
e di usare più espressioni facciali.

La giornata si conclude con l’ultimo paziente
   o l’ultima e-mail.
Valentina poi si cambia i vestiti.
Questo la aiuta a capire:
Ora il lavoro è finito.
A volte incontra i pazienti per caso.
È un po’ strano.
Valentina cerca,
di non incontrare i pazienti.

Durante la formazione di Valentina come psicoterapeuta
molti pensavano:
Dovrebbe lavorare solo in luoghi
dove ci sono pazienti sordi.
Ora ha un programma di formazione,
dove può fare esperienza in situazioni diverse.

Valentina ha bisogno di una sedia.
Il computer e il telefono cellulare devono avere il riconoscimento vocale.
Ha anche bisogno di un interprete, se necessario.

Valentina lavora in uno studio privato.
Si trova in una stanza di casa sua.
Prima aveva uno studio vero e proprio.
Ora ha più sessioni online.
Ecco perché non ha più bisogno di uno studio vero e proprio.

Addetta alle vendite di articoli per l’artigianato

Questa è Giuseppina Laposaponara.
Il suo soprannome è Pina.

Pina lavora in questo negozio da 9 anni.
Pina ama il suo lavoro.
Per esempio:
   – dipingere
   – cucire
   – ricamo
   – porcellana
   – taglio
Pina dipinge.
Partecipa a concorsi.
Pina ha una laurea in arte.
Pina ama l’arte.
Pina ha frequentato una scuola di sartoria.
Pina fa tutto questo nel suo negozio.

I clienti sono diversi.
Alcuni clienti portano degli oggetti.
Pina deve ripararli.
Alcuni clienti hanno case vecchie.
Pina deve cambiare qualcosa.
Alcuni clienti vogliono che Pina ridipinga qualcosa.
I clienti chiedono a Pina di fare qualcosa.
Pina lo fa.
A volte i clienti portano vecchie foto di:
   – nonni
   – zie
   – bambini piccoli
Pina realizza un ricamo con le foto.
A volte Pina dipinge immagini per i clienti.
Pina può realizzare delle tazze o dei piatti con immagini
di segni italiani.

Ad esempio, la scritta per:
   – Caffè
   – tè
   – Ti amo.
Pina può anche ricamare sulle camicie.

Cosa succede nella giornata lavorativa di Pina?
Un cliente arriva con un oggetto rotto.
Pina deve fare un regalo per un cliente.
Ad esempio: un ricamo o una ceramica.
Ogni cliente vuole qualcosa di diverso.

Pina inizia con il primo cliente.
Quando Pina ha finito la riparazione,
lascia che si asciughi.
Nel frattempo, Pina fa qualcos’altro.
Ricamo, per esempio.

A Pina viene dato un oggetto da riparare.
Deve fare attenzione:
Il colore è lo stesso dopo la riparazione.
A volte è difficile.
A volte Pina deve attaccare un adesivo con una foto
su qualcosa.
Poi dipinge l’oggetto,
in modo che la foto sembri reale.
Un cliente ha un buco nel muro del suo appartamento.
I muratori non sono riusciti a riparare il buco.
Allora il cliente chiede a Pina:
Può ripararlo?
Pina ripara il buco.
Pina dipinge il buco con il colore della parete.
Il vantaggio è che:
È più economico.
Il cliente non deve dipingere l’intera parete.

La comunicazione non è un problema con i clienti udenti.
Alcuni clienti muovono solo leggermente le labbra quando parlano.
Poi Pina chiede gentilmente:
Può scriverlo per favore?
I clienti allora si rendono conto:
Pina è sorda.
Allora i clienti parlano più chiaramente.
Pina non ha ancora avuto problemi di comunicazione.
Pina usa la lingua dei segni italiana con i clienti sordi.

Pina lavora nel negozio da 9 anni.
Pina lavora sempre da sola.
Anche quando Pina tiene un corso per persone udenti,
lavora da sola.
Pina partecipa anche alle mostre da sola.
Nessuno la aiuta.
Non ci sono nemmeno interpreti della lingua dei segni.
A volte vengono organizzati dei corsi da altre aziende.
Pina vi partecipa senza un interprete della lingua dei segni.
Pina dichiara ai corsi:
Sono sorda.
Le persone devono parlare chiaramente.
Questo rende più facile la comunicazione.
Quando Pina ha molto lavoro da fare,
prepara una tabella di marcia.

Scrive:
Cosa devo fare questa settimana?
Se Pina non riesce a fare tutto,
allora va a casa.
Mangia lì.
Poi Pina torna al negozio.
Lavora la sera fino a quando tutto è finito.

Pina lavora nel negozio da 9 anni.
Il 31 maggio saranno 10 anni.

Pina ha bisogno di tecnologie di assistenza.
Si tratta di dispositivi.
Aiutano Pina nella sua vita quotidiana.
Per esempio:
Nel negozio c’è un campanello.
Quando qualcuno preme il campanello,
una luce lampeggia.
Quando Pina sta lavorando o ricamando nel retrobottega,
non vede la luce.
Ha bisogno di un altro avviso.
Pina frequenta dei corsi per imprenditori.
Ci sono parole in inglese.
Il cellulare di Pina traduce queste parole.
Se una persona che parla è seduta lontano da Pina,
il cellulare non può visualizzare la traduzione.
È difficile,
quando Pina deve prendere appunti.
Deve guardare e scrivere allo stesso tempo.
Pina ha bisogno di aiuto per questo.
Per questo chiede alle persone responsabili.

Pina lavora normalmente in un negozio.
A volte si rompe qualcosa nella casa di un cliente.
Ad esempio: una parete o un armadio.
Il cliente non può portarlo al negozio di Pina.
Ecco perché Pina lavora a casa del cliente.

Guida turistica

Questo è Serafino Timeo.
Lavora come guida turistica a Torino da diversi anni.

Prima che internet fosse diffuso,
Serafino doveva preparare il materiale per i tour della città.
Ama i tour della città.
Per questo motivo, condivide le informazioni sui suoi tour con gli amici e le persone che conosce.
con gli amici e le persone che conosce.
Invia e-mail.
Espande la sua rete.
Così non ha più bisogno di fare pubblicità.
Le persone lo conoscono.
Lo contattano.

Come si prepara Serafino?
All’inizio, era appassionato e curioso.
Prendeva appunti.
Partecipava ad attività organizzate da persone udenti.
Quando prepara il materiale,
seleziona ciò che è adatto alle persone sorde.
Tralascia tutto il resto.
Naturalmente, cambia il materiale ogni anno.
Rimuove ciò che non è importante.
Aggiunge altre cose.

Come prepara il lavoro Serafino?
Per prima cosa ci pensa:
Dove si trova il punto d’incontro?
Quali percorsi e strade vuole visitare?
Poi organizza tutto.
Sceglie un percorso adatto al gruppo.
Prepara la traduzione.
Poi può iniziare a lavorare.

Il primo obiettivo di Serafino è
ispirare le persone con la lingua dei segni.
Ma non è facile nel suo lavoro.
Cerca di capire:
Cosa vuole il pubblico?
Vuole catturare la loro attenzione.
Qualche tempo fa, ha lavorato con un gruppo di bambini.
Ha dovuto adattare i suoi segnali ai bambini.

A Torino, lavora da solo.
Quando arrivano i turisti americani,
lavora con l’agenzia Hands on Travel.
Il suo pubblico di riferimento sono gli italiani sordi e gli stranieri sordi.
Non lavora mai con clienti udenti.

Serafino si informa prima del tour:
Fino a quando i turisti hanno tempo?
Dove si trovano?
Viaggiano in treno o in autobus?
Così può organizzare bene il tour.
Le cose possono andare storte durante un tour.
Per esempio:
Inizia a piovere.
Ecco perché deve sempre avere dei piani diversi.
I clienti devono essere soddisfatti
quando il tour è finito.

Il materiale di Serafino deve essere adatto ai sordi.
Alle persone sorde piacciono i materiali visivi,
perché sono più facili da ricordare.
Per questo motivo, oltre ai segni, utilizza anche
fogli di carta con disegni.
Questo aumenta la comprensione.
Quando indica le cose in cima agli edifici,
è sempre meglio
se utilizza un bastone per indicare.
In questo modo la spiegazione è più facile da capire.
Questo funziona per le persone sorde.

Quando Serafino accompagna un gruppo,
chiede prima di tutto:
Cosa vuole fare il gruppo?
Alcuni gruppi vogliono percorsi sul tema della religione cattolica.
Altri gruppi vogliono arte e architettura.
Se il gruppo non ha un desiderio particolare,
allora Serafino mescola tutti i temi:
   – religione
   – arte
   – architettura
Tutti sono contenti di questo.

Tappezziere
Cosa fanno i tappezzieri?
   – Costruisce e ripara mobili imbottiti
   – Posa di pavimenti
   – Installa tende a rullo
   – Posare carta da parati

Questo è Gerhard Pirker.
È un tappezziere e decoratore.
Quando Gerhard e il suo collega ricevono un ordine,
visitano il cliente.
Osservano i mobili.
Se un tessuto è rotto,
allora consigliano:
Possiamo rivestire il mobile con un nuovo tessuto.
Gerhard e il suo collega misurano i mobili.
Danno un’occhiata:
Di quanti metri di tessuto abbiamo bisogno?
Gerhard fa una stima:
Quante ore richiederà questo lavoro?
Gerhard lo scrive.
Gerhard mostra il testo al cliente.
Poi il cliente decide:
Cosa deve fare Gerhard?
Poi Gerhard calcola tutto.

Il capo dà a Gerhard una lista.
L’elenco dice:
1. Quale mobile è coinvolto?
Quale tessuto deve utilizzare Gerhard?
2. Quale bordo deve utilizzare Gerhard?
Un bordo è il bordo di un tessuto con un motivo speciale.
Quanti metri dovrebbe utilizzare Gerhard?
3. Come dovrebbe Gerhard rivestire il mobile?
Gerhard dovrebbe rivestire il mobile con gommapiuma?
4. Dovrebbe aggiungere del vello?

Gerhard scrive tutto ciò di cui ha bisogno per il suo lavoro
su un elenco
Per esempio
   – Aghi
   – Chiodatrice pneumatica
Si tratta di un dispositivo che spara chiodi in un materiale.
   – Punti metallici
   – molle
   – cinghie
Gerhard dà l’elenco al suo capo.
Il capo ordina tutto.

Quando il capo ha assunto Gerhard,
è stato difficile per Gerhard.
Comunicavano soprattutto per iscritto,
oppure Gerhard indicava qualcosa.
Parlare tra loro era difficile.
Dopo un mese, il capo ha capito Gerhard
meglio quando parlava.
Il capo si è abituato alla voce di Gerhard.
La comunicazione è migliorata sempre di più.
Quando i clienti arrivano,
indicano delle cose.
Gerhard deve riparare queste cose.
Gerhard dice ai clienti, per esempio:
   – Posso rifare i cuscini dei sedili.
   – Manca del legno o è rotto.
   – Posso anche farne di nuovi.
Se il cliente è d’accordo,
allora raggiungono un accordo:
   – pezzi di arredamento
   – aree
   – coperture
   – confine
Quando Gerhard sa tutto,
si mette al lavoro.
Gerhard capisce gli ordini.
Non è mai stato un problema.

Quando Gerhard lavora sulle poltrone o sulla tappezzeria,
rimane nella sua postazione di lavoro in azienda.
Quando Gerhard lavora su pareti o pavimenti,
lavora a casa dei clienti.
Il capo scrive l’indirizzo.
Gerhard si reca all’indirizzo da solo.
Quando Gerhard arriva lì,
si guarda intorno.
Gerhard riconosce:
Molte cose sono rotte.
Gerhard deve riparare molte cose.
Quindi Gerhard ha molto lavoro da fare.
A volte le riparazioni costano più
di quanto i clienti pensassero.
Se i clienti sono d’accordo,
discutono con Gerhard:
    – Che cosa è rotto?
    – Cosa dovrebbe riparare Gerhard?
Gerhard discute di tutto con il cliente.
La maggior parte dei clienti è d’accordo.
I clienti sono d’accordo con i suggerimenti di Gerhard.

Una volta un cliente si è lamentato:
Gerhard aveva programmato di fare la tappezzeria e il rivestimento delle pareti.
Il cliente ha detto a Gerhard:
Ho ordinato solo i pavimenti.
Il capo e un dipendente hanno controllato:
Gerhard aveva ragione.
Gerhard ha potuto continuare a lavorare.
Ha effettuato la riparazione.

Gerhard lavora da 45 anni.

Allenatore di padel

Questo è Alberto Franchi.
Lavora come allenatore di padel.
Nel suo lavoro si trova in due mondi:
Il mondo dei sordi e il mondo degli udenti.

Alberto era un tennista professionista.
Ha scoperto il padel nel 2017.
Quindi ha deciso:
Voglio provare il padel.
Gli è piaciuto.
Ha iniziato a giocare a padel a livello professionale.
Ma non era abbastanza.
Voleva anche insegnare il padel.
Ma non aveva esperienza.
Non lo sapeva:
Cosa devo fare?
Fu allora che sentì parlare di un corso in Spagna.
Si è recato in Spagna.
Ha frequentato il corso.

Alberto è stato anche fortunato.
L’argentino Seba Nerone è un allenatore sul suo posto di lavoro.
Seba Nerone era un campione di padel.
Seba ha accompagnato Alberto passo dopo passo.
Con questo corso e questa formazione
Alberto voleva diffondere il padel in Italia.
A quel tempo, pochissime persone giocavano a padel in Italia.

Molte persone volevano partecipare a un corso con Alberto.
Ora questo è il lavoro di Alberto.
Può allenare i clienti in modo professionale.

Alberto ha due compiti:
   – Insegna il padel.
   – Organizza per i suoi clienti
   – appuntamenti
   – turni
   – programmi
Questo gli permette di occuparsi meglio di ogni cliente.
Sa:
Come stanno i clienti?
Quali progressi stanno facendo?
Alberto può dare loro un feedback.
I clienti danno ad Alberto un feedback.
Questo aiuta i clienti.
Vogliono giocare a padel ancora meglio.

Come si svolge la giornata di Alberto?
Spesso inizia a lavorare presto.
Dipende un po’ dai clienti.
A volte apre il club.
Prepara la stanza e i materiali per i clienti.
Quando tutto è pronto,
riceve i clienti.
Lavora fino a sera.
La maggior parte dei clienti arriva all’ora di pranzo e alla sera.
Alcuni vengono al mattino.
È il momento preferito da Albert,
perché le persone sono ancora fresche al mattino.
La maggior parte di loro è stanca la sera.
Alberto lavora quasi 12 ore al giorno,
ma gli piace stare a contatto con le persone.

La gestione è importante in questo lavoro.
Deve essere in grado di
trattare con i clienti.
Ognuno ha le proprie caratteristiche, i propri punti di forza e le proprie debolezze.
È anche importante,
fare attenzione che:
Tutti i clienti si sentano a proprio agio nelle loro attività.
L’obiettivo è la felicità del cliente.

Alberto lavora sempre con i clienti.
Ma il suo lavoro è autodeterminato.
È sempre da solo con i clienti.
Insegna e spiega le cose.
Durante le sessioni di formazione, lavora in squadra con Seba Nerone.
Soprattutto quando partecipano clienti sordi.
In questo modo garantisce l’accessibilità.
Accessibilità significa:
Qualcosa può essere utilizzato bene dalle persone con disabilità.
Traduce la formazione nella lingua dei segni.
In questo modo i partecipanti sordi si sentono a proprio agio.
Sono motivati.
Si godono la formazione.

Alberto è diventato sordo all’età di 1 anno.
Ha iniziato a usare la lingua dei segni italiana.
Poi ha ricevuto un impianto.
Ha imparato a parlare.
Quando si trova con persone udenti,
parla a bassa voce.
Quando è con persone sorde,
usa il linguaggio dei segni.
Riesce a comunicare in entrambi i modi.
Con i clienti sordi, spiega nel linguaggio dei segni.
Con i clienti udenti, spiega parlando.
A volte persone sorde e udenti partecipano a corsi.
Allora cerca di spiegare tutto con gesti e segni.
Perché l’inclusione è importante per Alberto.

Nelle ultime ore di lavoro della giornata, Alberto deve mettere in ordine.
Anche se è già stanco.
Ma non va subito a casa.
A volte rimane lì.
Osserva chi sta giocando.
Chiacchiera con i clienti.
Dà loro dei consigli.
Rimane sempre in contatto.
Così i clienti si sentono a loro agio.
Quando i clienti sono felici,
Alberto va a casa.

Alberto gioca a padel e lo insegna anche.
Ha iniziato ad insegnare 5 anni fa.
Il padel esiste in Italia da poco tempo.
Ha dovuto recarsi in Spagna per la sua formazione.
Lì ha potuto diventare allenatore di padel.
Ora può promuovere questo sport in Italia.

Alberto vuole farlo:
Tutte le informazioni sullo schermo principale del club,
dovrebbero essere tradotte nel linguaggio dei segni.
In modo che le persone sorde possano ricevere tutte le informazioni su:
   – corsi
   – prezzi
   – durata
La lingua dei segni è molto importante per Alberto.
Fa sentire le persone sorde a proprio agio.

Prima che Alberto arrivasse in questo club,
lavorava in altri club.
Ha imparato qualcosa in ogni club.
Dà consigli ai giocatori e ai clienti:
Dovrebbero giocare in diversi club.
Così si abituano ad ambienti diversi.
Giocano con persone diverse.
Questo migliora maggiormente il loro gioco,
che se giocano sempre nello stesso club
con le stesse persone.

Ingegnere capo
Un ingegnere progetta nuove macchine.
Disegna un disegno delle nuove macchine.
Altre persone costruiscono le macchine.

Questo è Marco.
Il suo lavoro è quello di ingegnere capo.

Il collega di Marco cerca dei clienti.
Fanno un’offerta ai clienti.
Se i clienti accettano l’offerta,
Marco inizia il suo lavoro.

Marco riceve un ordine.
Sviluppa un modello 3D di una macchina.
Ci sono regole per le macchine.
Ci sono regole per la sicurezza.
Marco segue queste regole.
Marco passa il lavoro ad altri ingegneri.

Quali sono i compiti di Marco?
   – Preparazione dei progetti
   – Verifica e confronto dei progetti con i colleghi
   – Creazione di bozze
   – Distribuzione dei compiti ad altri ingegneri
   – Consultazione con i diversi dipartimenti

Quando un disegno è pronto,
Marco lo controlla.
Se il disegno è buono,
lo rilascia per la produzione.
Marco deve anche prestare attenzione alla registrazione dei tempi.

Marco deve controllare attentamente i disegni,
perché li invia all’azienda.
I disegni devono essere facili da capire.
Poi può continuare a lavorare con loro.
Ci sono dei requisiti per la sicurezza delle macchine
in Europa e in America.
Marco deve seguire questi requisiti.
Le macchine non devono essere pericolose.
Deve esserci un pulsante per spegnerle in caso di emergenza.
I regolamenti per la sicurezza e la pulizia
sono molto importanti.

Marco lavora spesso insieme ad altri.
Ad esempio, si consulta con l’ufficio.
Collabora con disegnatori ed elettricisti.
Si consulta con il project manager.
A volte la sala di montaggio chiede aiuto a Marco.
Allora Marco dà un’occhiata:
Come possono risolvere il problema insieme?

Quando Marco ha un incontro online con i clienti,
porta con sé un interprete.
Porta con sé un interprete anche durante le visite al lavoro.
Marco discute spesso di parti con i fornitori
tramite Microsoft Teams o via e-mail.
Microsoft Teams è un programma per le videochiamate.
Se Marco riesce a leggere le labbra,
può capire approssimativamente le conversazioni con i colleghi.
Se Marco non capisce,
usano uno schermo.
Indicano le cose o un disegno.
Questo funziona anche con Microsoft Teams.
Ecco perché Marco usa spesso Microsoft Teams.

Marco lavora qui dal 2013.
All’inizio lavorava per uno studio di ingegneria.
Lavora per questa azienda dal 2016.
Lavora 36 ore alla settimana.

Marco non ha bisogno di molto.
Di solito usa il computer.
Accanto ad esso c’è un computer portatile per un interprete.
Questo è tutto ciò di cui Marco ha bisogno.

Marco lavora sempre nello stesso posto.
A volte ha delle riunioni con i clienti.
Le riunioni si svolgono nella sala riunioni.

Tecnico di laboratorio in un ospedale

Lei è Irene.
Lavora come tecnico di laboratorio presso l’ospedale di Groningen.

Irene lavora qui da cinque anni.
Prima di allora, ha fatto uno stage qui per un anno.
Ha fatto lo stage durante la sua formazione.
Voleva fare esperienza.
Poi Irene ha conseguito il diploma.
L’ospedale era soddisfatto di Irene.
Ecco perché ha potuto continuare a lavorare lì.
Ora Irene lavora presso l’ospedale da 6 anni.

Come si prepara Irene per la sua giornata?
Prima di tutto, indossa il camice e i guanti.
Riceve l’elenco dei campioni dai pazienti.
Irene deve analizzare i campioni.
Irene ha bisogno di materiali.
Prende questi materiali.
I materiali sono congelati.
Irene li scongela.
Poi viene effettuata la preparazione.
Irene inizia a lavorare.
Se Irene ha bisogno di qualcosa,
lo prende.
Lavora sui campioni.
Ecco come si presenta la giornata.

Oggi Irene è responsabile di una diagnosi.
Una diagnosi è il risultato di un esame medico.
Irene esamina il campione di un tumore in una ghiandola surrenale.
Oggi ci sono 18 campioni di 18 pazienti.
La giornata inizia con l’elaborazione dei campioni nelle apparecchiature di laboratorio.
Poi Irene elabora ulteriormente i campioni.
Questo richiede mezza giornata.
Poi Irene consegna i campioni elaborati in un dispositivo.
La misurazione inizia lì.
Il giorno successivo, Irene calcola i risultati.
Ecco come si svolge una giornata.
Ci sono anche altri piccoli compiti.
Ad esempio, il lavoro al computer.

Irene ha bisogno soprattutto di pipette.
Irene può fare di più con una pipetta digitale.
È meglio.
Irene ha anche bisogno di cucchiai da laboratorio.

Irene deve fare attenzione alle sostanze pericolose sul lavoro.
Ad esempio: le polveri tossiche.
Se Irene respira polvere tossica,
è pericolosa.
Ecco perché la polvere tossica deve rimanere nella cappa di aspirazione.
Così Irene non la respirerà.
La polvere tossica evapora nella cappa di aspirazione senza alcun pericolo.
Irene deve prendersi cura dei campioni.
Irene deve lavorare con attenzione.
Deve concentrarsi.
Non deve confondere i campioni.
Non deve ottenere risultati sbagliati.
Irene deve lavorare in modo molto preciso.
Questo è molto importante.

Con chi lavora Irene?
Spesso varia.
Spesso lavora da sola.
Per esempio:
Questa settimana è responsabile di 1 compito.
I colleghi svolgono questo compito a turno.
Irene è responsabile oggi.
A volte i colleghi la aiutano.

Quando Irene ha finito di elaborare i campioni sul robot,
porta i campioni nella piastra in un dispositivo.
Se tutto va bene,
termina il lavoro intorno alle 17.00.
Quando torna il giorno dopo
controlla:
Tutte le misurazioni sono andate bene?
Se sì, può inserire i risultati nel computer.
In questo modo Irene conclude la sua giornata.

Infermiera

Samantha è un’infermiera.
Lavora nel reparto di assistenza domiciliare di De Gelderhorst.

Samantha ha un elenco di residenti.
Questi residenti hanno bisogno di aiuto.
L’elenco contiene informazioni.
A volte vengono aggiunte nuove persone all’elenco.
Ad esempio, dopo un’operazione.
L’operazione è avvenuta in ospedale.
In seguito, la persona va in una casa di cura.
La persona ha bisogno di assistenza dopo l’operazione.
L’ospedale chiama gli infermieri tramite videochiamata.
Ordina l’assistenza domiciliare.
Gli infermieri discutono:
Di quale assistenza ha bisogno questa persona?
La persona viene aggiunta alla lista dei residenti.

Quando Samantha arriva al lavoro,
legge prima i rapporti.
Dà un’occhiata:
È successo qualcosa di particolare negli ultimi giorni?
C’è un elenco di residenti
che hanno bisogno di aiuto.
Samantha deve visitarli.
Poi inserisce le informazioni in un modulo.
Per esempio:
Aggiunge i segni di malattia.

Samantha lavora insieme a dei colleghi.
Due di loro lavorano insieme.
Ogni infermiera ha un elenco di residenti.
Ogni infermiera visita questi residenti da sola.
Quando hanno finito,
discutono insieme di tutto:
   – Cosa devono fare gli infermieri per i residenti?
   – I residenti hanno bisogno di supporto?
Questo è il modo in cui viene svolto il lavoro.

Questa è una casa di cura per persone sorde.
Samantha non ha residenti udenti.
Tutti i residenti sono sordi.
Samantha ha dei colleghi udenti.
Conoscono la lingua dei segni.
Quando le persone udenti iniziano a lavorare qui,
ricevono un corso di lingua dei segni.
Imparano i segni più importanti.
I dipendenti possono anche assumere degli interpreti
per un giorno.

La cosa più importante è la pulizia.
Anche la lista dei farmaci è importante.
Contiene il nome e la data di nascita del residente.
Prima che Samantha dia dei farmaci a qualcuno,
deve controllare:
Il nome e la data di nascita sono gli stessi?
Questo è importante.
Non ci devono essere errori.
Se si verifica un errore,
Samantha deve scrivere un rapporto.
Dipende dal farmaco sbagliato,
Samantha deve chiamare rapidamente un medico.

Samantha non ha bisogno di aiuti speciali.
Ha una lista di farmaci sul suo cellulare.
Questa lista è importante:
La usa per dare ai residenti le medicine giuste.

Samantha lavora in diversi luoghi.
Ci sono 4 edifici.
3 edifici sono torri.
La casa di cura ha recentemente costruito un nuovo edificio.
Samantha deve recarsi nei diversi edifici.

Spesso una casa di cura è un’area chiusa.
Samantha lavora in una casa di cura residenziale.
Tutti i residenti vivono in modo indipendente in appartamenti.
Le infermiere vengono in visita.
Aiutano, ad esempio
   – a mettere le calze
   – dare gocce per gli occhi

Samantha lavora qui da 4 anni.
All’inizio ha lavorato come apprendista infermiera.
Poi le è stato permesso di continuare a lavorare qui.
Due anni fa ha iniziato la sua formazione come infermiera.
Domani riceverà il certificato finale.
Ora lavora qui.
Sta facendo esperienza.

All’inizio della giornata lavorativa, Samantha legge i rapporti.
Lì ottiene informazioni.
Samantha ottiene l’elenco dei residenti.
Poi visita i residenti.
Aiuta i residenti, per esempio
   – nel fare il bagno
   – vestirsi
   – indossare le calze
   – somministrare gocce per gli occhi
   – prendere le medicine
Samantha finisce entro le 10 o le 11 del mattino.
Poi termina i rapporti.

Verso le 12, Samantha visita nuovamente i pazienti.
Dà loro dei farmaci o dei colliri.
Poi Samantha può riposare un po’.
Samantha trascorre il pomeriggio con i residenti.
Li aiuta.
Fa loro delle domande.
Parla con loro.
Oppure scrive dei rapporti.
Controlla il piano di assistenza.
È tutto corretto?
Se non lo è,
modifica il piano.
Poi Samantha passa il testimone ai suoi colleghi del turno serale.

Dopo il passaggio di consegne, Samantha si toglie gli abiti da lavoro.
Si prepara.
Va a casa.

Autista di camion

Questo è Younes.
Ha 23 anni.
Vive ad Amsterdam-West.
Lavora a Nieuw-Vennep per il CTS GROUP.
È un autista di camion.

Ogni sera, Younes riceve un messaggio sul suo cellulare di lavoro:
Dove deve andare il giorno dopo?
Per esempio:
   – Oude Meer
   – Amsterdam
   – altri luoghi diversi
Quando arriva al lavoro il giorno dopo,
sa già:
Quali merci deve caricare prima sul camion?
Quali merci deve caricare successivamente?
Younes carica tutto in questo ordine.
Poi chiude il portellone.
Inizia le sue consegne.

Quali sono i compiti di Younes?
Al mattino, si reca al CTS GROUP.
Lì carica il camion.
Poi si reca dai clienti.
Lì scarica la merce.
Quando il camion è vuoto,
raccoglie la merce da altri clienti.
Li scarica presso CTS GROUP.
Ecco come si svolge la sua giornata.

Naturalmente, Younes deve prestare attenzione ai segnali stradali.
Deve guidare in modo sicuro.
Deve anche controllare attentamente:
I documenti e le consegne corrispondono?
Deve consegnare i documenti giusti.
Deve fare attenzione:
La merce non deve cadere nel camion.
Devono stare in piedi in modo stabile e sicuro.
Sono cose importanti!

Younes riceve gli ordini dai pianificatori.
Lavorano al computer.
Younes ha un cellulare da lavoro.
Riceve un messaggio su di esso:
Dove deve andare?
Poi lo sa:
Dove sono i clienti?
Può andarci in auto.
È così che Younes riceve gli ordini.

Younes inizia ogni mattina al CTS GROUP.
Poi percorre diversi itinerari.
Visita diversi luoghi.
Alla fine della giornata, torna a CTS.
Quindi ha un percorso diverso ogni giorno.

Cosa fa Younes alla fine della giornata?
Poi scarica tutto.
Parcheggia il camion al cancello posteriore.
Scrive su un modulo:
Quando ha iniziato il lavoro?
Quando ha terminato il lavoro?
Consegna questo modulo agli addetti alla pianificazione al piano superiore.
Poi va a casa.

Terapista psico-motorio

Questo significa che:
Una persona lavora come terapeuta.
L’obiettivo della terapia è utilizzare il movimento
per influenzare la psiche.

Questa è Marieke.
È una terapista psicomotoria.

Marieke lavora per l’azienda GGMD.
Si tratta di un’organizzazione per la salute mentale.
Lavora con adulti e bambini.
Questi lavori sono diversi.
Cosa fa Marieke?
Offre una terapia.
L’obiettivo della terapia è
aiutare gli adulti e i bambini,
affinché si sentano meglio.
Devono imparare:
Come posso affrontare un comportamento difficile?

Per esempio:
Cosa devo fare
se divento rapidamente aggressivo?
Come posso calmarmi?
Un altro esempio è:
Cosa posso fare
quando mi sento triste?
Come posso pensare di nuovo in modo positivo?
Questi sono i compiti di Marieke.

Come fa Marieke ad ottenere clienti?
Le persone si iscrivono.
I genitori iscrivono i loro figli.
Perché hanno domande o problemi psicologici.
C’è un colloquio di ammissione con la squadra.
La squadra controlla:
La terapia psicomotoria è adatta?
Poi la squadra chiede a Marieke
se può occuparsi delle persone.
Controlla la sua agenda.
Poi contatta i genitori.

Discutono:
Come sarà la terapia?
La terapia deve svolgersi a scuola o in ufficio?
Trovano un buon orario e un buon luogo.
Poi Marieke svolge la terapia.
È così che Marieke ottiene i clienti.

Come si prepara Marieke per il suo lavoro?
Se possibile,
arriva al lavoro in anticipo.
Poi guarda il suo computer portatile.
Ci sono file su singole persone.
Marieke legge brevemente i file.
Ci sono nuove informazioni nei file?
Marieke scrive una relazione dopo le riunioni.
Rilegge questo rapporto durante la preparazione.

Poi si ricorda:
Cosa è successo durante l’ultima riunione?
Marieke lavora in ufficio o in palestra.
A volte prepara le attrezzature.
I clienti fanno esercizi sulle attrezzature.
Non tutto viene fissato durante la preparazione.
Marieke deve anche essere spontanea
Deve vedere:
Come sta andando la terapia?
Decide spontaneamente,
cosa fare dopo.

Marieke svolge diversi compiti in un giorno.
Inizia con la preparazione:
Accende il computer portatile.
Risponde alle e-mail.
Ha una riunione con i suoi colleghi.
Ha una riunione con gli insegnanti a scuola.
Chiede informazioni specifiche.

Poi Marieke inizia il trattamento.
Si incontra con il bambino o l’adulto
e chiede:
Come stai?
Com’è andato il fine settimana?
Come è andata la settimana?
A volte Marieke prepara delle immagini.
A volte scrive una relazione o una valutazione.
A volte parla con i genitori al telefono con un interprete.
Ha compiti diversi.
Il lavoro è piacevole, vario e appagante.

Marieke lavora spesso insieme ai colleghi.
Quando qualcuno si registra,
ha prima un incontro con la squadra.
Poi discutono:
Chi eseguirà i trattamenti?
Decidono:
Chi fornisce informazioni?
Chi consiglia i genitori?
Spesso Marieke lavora anche da sola.
Offre sessioni individuali.
Forse in futuro ci sarà un trattamento di gruppo.
Poi lavorerà insieme a dei colleghi.
Questo varia.
Marieke incontra anche altri colleghi
e persone della scuola.
Poi svolge il lavoro da sola.
Poi trasmette le informazioni.
Marieke lavora spesso in palestra
o in ufficio.
Utilizza spesso palloni e varie attrezzature sportive.
Ad esempio: i cerchi.
Può usare facilmente le attrezzature in palestra.
Quando Marieke è in ufficio,
spesso deve essere creativa con solo 3 o 4 palle.
Utilizza le palle per diversi giochi.
Oppure inventa diverse attività con i cerchi.
Con il tempo, sviluppa le sue abilità.
Può fare molti giochi con i bambini e i clienti.
Marieke usa le attrezzature nella terapia,
per poter aiutare le persone
e per capire il comportamento delle persone.
Quando le persone fanno delle attività,
qualcosa accade nel loro corpo.
Per esempio:
   – respirano più velocemente
   – il cuore batte più velocemente
   – la tensione aumenta
Le persone notano:
   – il loro corpo reagisce
   – il loro comportamento cambia.
Ecco perché Marieke utilizza dei dispositivi.

Chef a domicilio

Questo è Martijn van Heesch.
Martijn cucina.

Martijn cucina sempre a casa.
Ma serve il cibo in varie località.
Ha già lavorato in 200 località.
Per esempio
   – nei Paesi Bassi
   – in Belgio
   – in Germania
L’anno prossimo lavorerà a Ibiza.

Martijn ottiene clienti in molti modi:
   – da LinkedIn
   – da Facebook
   – da Instagram
   – dal furgone delle consegne di Martijn.
Dice: “Martijn cucina!”.
Alcuni clienti conoscono Martijn anche da:
   – vicini di casa
   – amici
   – famiglia

L’azienda di Martijn sta crescendo molto rapidamente.
Una persona parla ad un’altra dell’offerta di Martijn.
Questa persona poi lo dice a molte altre.
Ecco come è cresciuta l’azienda di Martijn negli ultimi 6 anni.

Martijn ha iniziato nell’ottobre 2016.
Svolge questo lavoro da 7 anni.

Martijn prepara tutto a casa.
Poi si reca sul posto.
Lì finalizza il resto.

Quando Martijn riceve una richiesta,
fa un’offerta.
Se i clienti accettano,
Martijn acquista il cibo.
Dove fa la spesa Martijn?
   – dal macellaio
   – in pescheria
   – dal fruttivendolo

Quando i clienti ordinano del vino,
Martijn compra anche il vino.
Martijn prepara tutto a casa.
Poi consegna il cibo.
Lo porta al locale.
Quando Martijn ha finito il suo lavoro,
a volte si siede con gli ospiti.
Chiacchiera con loro.
Beve un drink.
Se tutto è andato bene,
Martijn va a casa.
Se è possibile,
rimane in contatto con i clienti.
Così potrebbero prenotarlo di nuovo in futuro.

Martijn tiene d’occhio la quantità di cibo.
Se non ha abbastanza cibo nel locale,
allora è una cosa negativa.
Ecco perché Martijn controlla in anticipo,
se ha preparato abbastanza cibo.
Martijn ha sempre bisogno di un piano.
Non funziona senza un piano.

Martijn lavora spesso da solo.
Se Martijn ha un lavoro molto grande,
allora lavora insieme a 2 o 3 persone.
Martijn lavora da solo fino ad un massimo di 10 ospiti.
Se ci sono 6 o più piatti diversi,
o se viene servito del vino,
allora Martin lavora con un’altra persona.
Ogni lavoro è diverso.
Ma per lo più Martijn lavora da solo.

Il tipo di comunicazione dipende dall’ordine.
Quando Martijn riceve un ordine,
fa sempre sapere ai clienti:
Sono sordo.
Finora non è mai stato un problema.
Quando Martin arriva al locale,
i clienti sono preparati.
La comunicazione avviene attraverso:
   – il linguaggio parlato
   – linguaggio dei segni
   – la scrittura
   – e-mail

Questo funziona sempre.
Anche il contratto funziona sempre bene.
I clienti spesso affidano a Martijn altri lavori in futuro.

La fine del lavoro di Martijn è diversa per ogni ordine.
Quando consegna il cibo alle riunioni,
non può interrompere.
Se ne va quando ha finito
e tutti sono contenti.
Con i clienti abituali Martijn si siede
e chiacchiera con loro.
A volte Martijn ha clienti sordi,
allora chiacchiera con i loro amici e familiari.
In questo modo, costruisce un rapporto con i clienti.

Proprietaria di un asilo per cani

Lei è Adrie Kessel.
Ha un asilo per cani.

Adrie lavora in diversi posti in un’unica sede.
Ha diversi compiti:
Gestisce un asilo per cani.
Gestisce un parcheggio per roulotte.
Alleva i Bernadin.

Quando Adrie ha avviato l’asilo per cani,
ne ha parlato con molte persone.
Poi ha fatto pubblicità nei club e nelle mostre canine.
Poi ha ricevuto delle prenotazioni.
Ora Adrie ha un sito web.
I clienti possono trovarlo lì.
Possono prenotare un servizio lì.
Adrie conferma la prenotazione.
Quali servizi offre Adrie per i cani?
   – Salone di toelettatura
   – pensione
   – Terapia comportamentale
   – Terapia riabilitativa
Ciò significa che:
I cani sono stati feriti o malati.
Ricevono un trattamento,
in modo che si sentano di nuovo meglio.
   – Altri servizi

La sera Adrie guarda l’elenco sul computer
con le registrazioni e le prenotazioni.
Vede:
Di quale aiuto hanno bisogno i cani?
Per esempio:
   – aiuto per un problema comportamentale
   – un pernottamento
   – un trattamento nel salone di toelettatura
   – terapia di riabilitazione
Adrie contatta i proprietari.
Organizza un appuntamento con loro.

Quali sono i compiti quotidiani di Adrie?
Portare fuori i cani.
Lì fanno la cacca e la pipì.
Poi Adrie pulisce le gabbie dei cani.
Adrie lava i tappeti.
Dà ai cani cibo e acqua.
Adrie deve anche passare l’aspirapolvere nel corridoio.
Controlla regolarmente i cani.
Osserva:
Cosa stanno facendo i cani.
Per esempio:
   – Giocano
   – Entrano in contatto
Adrie finisce di pulire le gabbie.

Adrie deve guardare:
I cani stanno litigando tra loro?
Se no,
allora possono mangiare insieme.
Adrie deve fare attenzione:
I cani hanno allergie o problemi intestinali?
Utilizza 8 marche diverse di cibo per cani.

Di solito i cani hanno un collare.
Adrie ha anche dei guinzagli per i cani.
Questo gli permette di prendere i cani senza collare.
I cani del rifugio a volte mordono.
Adrie ha un guinzaglio con più presa per loro.

Quando ci sono pochi cani nell’asilo,
Adrie lavora da solo.
La sua compagna e suo figlio aiutano la sera e nei fine settimana.
Durante le vacanze, ci sono stagisti e lavoratori in vacanza.
Come divide Adrie i compiti tra i dipendenti?
Ogni dipendente lavora con 5 cani.

Alla fine della giornata, Adrie controlla l’amministrazione.
Poi chiude le porte.
Spegne le luci.
Spegne la radio.
Poi i cani hanno pace e tranquillità.
Adrie controlla:
I cani hanno l’acqua?
Poi chiude la porta.
Va a casa.

Servizi di pulizia

Questo è Jordy Hettema.
Lavora come addetto alle pulizie presso Hettema Services.
È anche caposquadra.

Jordy lavora in diverse sedi:
   – Utrecht
   – Amsterdam
   – Mijdrecht
   – Zoetermeer
Lavorava anche a Groningen e a Ermelo.
Lavora più spesso a Zoetermeer e Mijdrecht.
Lì ha incarichi importanti.

Jordy riceve gli ordini in vari modi.
All’inizio, principalmente attraverso raccomandazioni personali.
Poi l’azienda ha ricevuto sempre più ordini.
Ora riceve ordini dai social media.
Per esempio:
   – Facebook
   – Instagram
   – LinkedIn
Riceve anche ordini dall’evento Deaf Day
e attraverso contatti personali.

Jordy lavora per l’azienda
da quando aveva 14 anni.
All’inizio, andava sempre con suo padre.
Ora è impiegato da circa 5 anni.

Il padre di Jordy ha fondato l’azienda nel 2007.
All’inizio si trattava di un’azienda che svolgeva varie mansioni:
   – amministrazione
   – contabilità
   – pulizie
In seguito, l’azienda si è specializzata nella pulizia.

Come caporeparto, Jordy deve preparare i materiali.
Deve organizzare le cose.
Prima di partire,
si assicura
che le bottiglie di prodotti per la pulizia siano piene.
Tutto deve essere preparato correttamente.
Poi può mettersi al lavoro il giorno dopo.

Jordy ha diversi compiti:
Pulisce i tavoli.
Passa l’aspirapolvere.
Passa lo straccio sul pavimento.
Pulisce varie stanze:
   – Bagno
   – Soggiorno
   – Camere da letto
Pulisce principalmente l’interno delle case.
A volte pulisce le finestre.

In qualità di caposquadra, Jordy deve accertarsi
che i dipendenti svolgano tutti i compiti.
Deve risolvere i problemi dei clienti.
Organizza le cose.
Riempie le scorte.

Jordy utilizza prodotti speciali per la pulizia.
Per il bagno, ad esempio.
Ha bisogno di prodotti di pulizia forti per lo sporco pesante.
Normalmente, Jordy utilizza prodotti per la pulizia ecologici.
Tutti i prodotti hanno uno scopo specifico.
Non si possono mischiare i diversi prodotti.
I dipendenti devono rispettare le regole.
Ci sono colori diversi per i diversi prodotti per la pulizia.
I prodotti per la pulizia rossi sono per il bagno e la toilette.
I prodotti per la pulizia gialli sono per il rubinetto.
I prodotti per la pulizia verdi sono per le porte.
I prodotti per la pulizia blu sono per i tavoli.

Jordy deve prestare attenzione allo sporco.
Deve pulire tutto:
   – riordinare
   – spolverare
   – pulire
   – passare lo straccio.
Tutto deve essere molto pulito.

Jordy a volte lavora da solo.
A volte lavora insieme ad altri.
Lavora in luoghi diversi.
In questa sede, lavora con 2 o 3 persone.

Jordy comunica con i clienti
   – tramite il suo cellulare
   – con I gesti
   – indicando le cose.
Non parla.
Suo padre sa parlare bene.
Non ha problemi a comunicare con i clienti
con il suo cellulare.
I dipendenti ricevono istruzioni tramite il cellulare.
Jordy utilizza la lingua dei segni con i dipendenti sordi.

Quando tutto è pronto e pulito,
Jordy mette in ordine.
Fa i bagagli.
Si prepara per il giorno successivo.
Poi se ne va.
A volte fa il bucato.
Di solito lo fa il venerdì.
Quando il bucato è pronto,
lo appende.
Poi Jordy va a casa.

Pasticciere

Lui è Lukas.
Lavora come pasticcere presso l’azienda Jindrak.
Prepara soprattutto torte.
Per le occasioni speciali.
Per esempio:
   – matrimoni
   – battesimi
Si tratta di torte molto speciali.

I clienti ordinano le torte a Lukas.
Lukas prepara le torte,
come le vogliono i clienti.
Lukas controlla:
Quando deve essere pronta la torta?
Quale torta deve preparare?

All’inizio della giornata lavorativa, Lukas controlla:
Quante torte devo preparare?
Poi le organizza.
Lukas guarda:
Quali ingredienti abbiamo?
Di quali abbiamo bisogno?
Poi calcola.
Un apprendista calcola:
Di quanta crema di burro abbiamo bisogno?
Poi preparano tutto per oggi e domani.

Lukas deve fare attenzione alle macchine.
Anche con i liquidi bollenti.
Lukas deve fare attenzione alle torte:
Gli ingredienti sono freschi.
Per questo fa un test olfattivo.
Lukas controlla regolarmente le uova e la frutta.

A volte Lukas lavora da solo.
Di solito lavora con dei colleghi.
Ma quando i suoi colleghi sono malati o in vacanza,
allora lavora da solo.
Lukas lavora a stretto contatto con un apprendista.
Lukas gli insegna delle cose.
Si sostengono a vicenda.
Lukas assegna sempre dei compiti all’apprendista.
Nel team di Lukas ci sono 3 persone.

Lukas comunica con i colleghi per iscritto.
Usa le espressioni facciali.
Indica qualcosa.
Questo è visivo.
Questo aiuta nella vita quotidiana.
I clienti mostrano a Lukas la foto di una torta nuziale.
Questa è un’ispirazione per Lukas.
Può copiare la forma e la torta.

All’inizio del suo apprendistato, Lukas era in pasticceria per la prima volta.
Cambiava i suoi compiti ogni 3 mesi.
Questo gli ha permesso di fare esperienza pratica.
Ha provato di tutto.
Dopo 3 anni, ha sostenuto l’esame finale di apprendistato.
Ha superato l’esame.
Da allora lavora in questo settore.

Lukas lavora qui da 7 anni.
Sta andando molto bene.
Il team è fantastico.
Il tempo passa molto velocemente.

Il design delle torte è cambiato.
Anche i processi sono cambiati.
Lukas si sente a casa qui.
Il team si diverte
e si scambia le idee.
Lukas è creativo anche sul lavoro.
Il team si scambia idee:
Come si possono fare le torte?
Lukas si sente bene.

Lukas si sente a suo agio in azienda e al lavoro.
Lo scambio con il team e con il capo è piacevole.
Si divertono sempre.
Lukas ama lavorare con le torte:
La decorazione e la creatività.
Lukas si sente bene.
Il lavoro è positivo.
Per esempio:
Lukas regala a una persona una torta di compleanno.
Ne è felice.
Lukas è felice
quando riesce a concentrarsi su una torta.
È fantastico.
Lukas ama la compagnia e il lavoro.

Autista di autobus

Questo è Martin Chalupar.
Martin guida questo autobus.

Come fa Martin a ricevere gli ordini?
Opzione 1:
Martin deve portare un gruppo ad un punto del programma.
Opzione 2:
Un club chiede a Martin
se può accompagnarli da qualche parte.
Opzione 3:
Le persone che ascoltano assumono Martin come autista per le lunghe distanze.
Di solito Martin viene assunto da suo padre.

Cosa fa Martin il giorno prima di partire?
Controlla tutto l’autobus.
Pulisce tutto.
Controlla:
Il serbatoio della benzina è pieno?
Martin apre il cofano posteriore.
Controlla tutto quello che c’è lì.
Martin controlla il cambio.
Martin controlla l’olio dei freni con un’asta di livello.
Poi chiude il cofano.
Ora Martin controlla la parte anteriore dell’autobus.
Martin guarda:
C’è una ruota di scorta su tutti e 4 i lati?
Controlla la pressione dell’aria negli pneumatici.
Se tutto è a posto,
allora Martin sale sull’autobus.
Guarda dal posto di guida a tutte le file di sedili.
I sedili devono essere puliti.
Mette via tutte le bottiglie di bevande.
Poi pulisce il corridoio.
Poi Martin chiude le porte dei bagagli.
Martin si mette al volante.
Ora tutto è pronto.

Martin è responsabile delle persone sull’autobus.
Sull’autobus sono ammesse al massimo 25 persone.
Martin ha molte responsabilità quando guida.

Martin informa i passeggeri prima della partenza:
Tutti devono allacciare le cinture di sicurezza.
I genitori sono responsabili dei loro figli.
Se i bambini salgono sull’autobus senza i genitori,
Martin è responsabile per loro.
Martin fornisce informazioni:
   – Dove si trova il punto di partenza?
   – Quali sono le altre coincidenze?
   – Quanto è lungo il viaggio?
   – Quando sono le pause?
Quindi tutti sono ben preparati.
Poi inizia il viaggio.
Dopo l’arrivo, Martin fa una pausa per rilassarsi.
Ci sono anche delle pause intermedie.

Martin deve annotare il tempo di guida.
Ha un disco di carta rotondo.
Si trova sul volante.
Martin ci scrive sopra il tempo di guida.
Che cosa scrive Martin?
   – il suo nome
   – il luogo di partenza
   – la destinazione
   – la data
   – il numero di targa dell’autobus
   – il chilometraggio
Poi Martin gira la carta del conducente.
Martin scrive:
   – Quando è partito?
   – Quando ha fatto una pausa?
   – Quando ha continuato a guidare dopo la pausa?
Poi Martin rimette la carta sul volante.

Perché Martin sta scrivendo?
È il suo dovere.
La polizia è autorizzata a controllare:
Il tempo di guida è corretto?

La carta del conducente ha una validità di 24 ore.
Sembra un orologio.
La velocità in chilometri all’ora
può essere vista come un movimento ondulato.
La velocità e il tempo
vengono trasferiti sulla carta del conducente.

È obbligatorio:
Inserire 9 ore sulla carta del conducente ogni giorno.
C’è una pausa intermedia.
Ad esempio:
Il viaggio dura 4,5 ore.
Poi c’è una pausa di 45 minuti.
Poi il viaggio dura altre 4,5 ore.

Martin guida verso luoghi diversi.
A volte guida lontano.
Ad esempio, Martin va in:
   – Tirolo
   – Vienna
   – Stiria
   – Carinzia
Martin guida quasi ovunque in Austria.
Martin guida anche in Germania.
Ha già guidato a Roma due volte.
Ha guidato anche in Romania.
È un viaggio lungo.
Si spinge così lontano circa una volta all’anno.
Di solito guida nelle vicinanze.
In Tirolo, per esempio.

Quando Martin guida nelle vicinanze.
Allora guida da solo.
Martin può guidare da solo per 4 ore.
Nei viaggi lunghi ci sono due autisti.
Ad esempio, in un viaggio verso Roma.
I due autisti si alternano.

Per prima cosa, tutti scendono dall’autobus.
Poi Martin guida verso casa.
Controlla:
L’autobus è pulito?
Rimuove le bottiglie.
Smaltisce i rifiuti.
Poi Martin compila la carta del conducente:
   – chilometri percorsi
   – Durata del viaggio
   – Destinazione
Poi Martin guarda di nuovo nella cabina di guida.
Spegne il motore e le luci.
Poi fa un controllo intorno all’autobus.
Se tutto è a posto,
guida l’autobus fino al garage.
Chiude l’autobus.
Chiude la porta del garage.
Poi il turno è finito.

All’inizio è stato difficile:
Come può Martin comunicare con le persone udenti?
Anche gli udenti sono preoccupati.
Qualche giorno prima del viaggio,
chiamano il padre di Martin.
Chiedono:
Come possiamo comunicare con Martin?
Il padre spiega:
Martin può usare la lingua dei segni.
Possono comunicare tra loro usando la scrittura.
Martin può leggere le labbra.
La comunicazione con ogni persona è diversa.
Devono imparare a conoscersi.
Il giorno del viaggio, le persone udenti non sono sicure al mattino.
Se Martin non riesce a leggere le labbra,
lo dice.
Poi si mandano un messaggio sul cellulare.
Poi tutto funziona.

Focacciabakker

Dit is Alice De Luca.
Alice’s winkel is in Segrate.
Dat is een kleine stad.
Segrate ligt in de buurt van Milaan.
De winkel verkoopt focaccia.
Focaccia is een wit brood uit Italië.
De winkel heet Alis.
Waar komt de naam vandaan?
De A komt van Alice.
LIS is het verkorte woord voor Italiaanse gebarentaal.
Alice is doof.

Zij wil:
De winkel is een ontmoetingsplaats voor doven en horenden.

Alice verkoopt focaccia.
Soms maakt ze ook pizza.
Alice maakt focaccia voor evenementen.
Bijvoorbeeld:
    – Afstudeerfeestjes
    – Klassenbijeenkomsten
    – Avondevenementen
    – Verjaardagen
Voor verjaardagen schrijft Alice
de verjaardag met Nutella op de focaccia.
Kinderen houden van focaccia met Nutella.
Alice kan veel verschillende dingen doen.
Het is belangrijk:
Klanten moeten van tevoren bestellen.

Alice bezorgt nog niet.
Alleen Alice en haar moeder werken in de winkel.

In de bakkerij maakt Alice pizzadeeg en focaccia
met machines.
Alice’s moeder maakt het deeg voor pizza’s en focaccia’s.
Ze doet kaas en andere toppings erop.
Alice snijdt de focaccia.
Zij is preciezer.

De winkel opende in 2019.
Toen werkte Alice elke dag
van ‘s ochtends vroeg tot ‘s avonds laat.
Toen kreeg Alice twee kinderen.
Daarom waren die werktijden moeilijk.
Daarom werkt Alice nu alleen halve dagen.
Ze kan haar kinderen ‘s middags ophalen.
Alice neemt ‘s ochtends bestellingen aan.
Dan maakt ze het deeg.
Alice bereidt alles voor de volgende dag voor.

Je moet heel voorzichtig zijn in een kruidenierswinkel.
Waar moet je op letten?
   – Geen vuil of haar komt in het eten.
   – Alles is hygiënisch.
Hygiëne betekent schoonheid.
Het is belangrijk,
zodat mensen niet ziek worden.
  – Alles moet altijd schoon zijn in de bakkerij.

Alice werkt in de winkel met haar moeder.
Haar moeder is horend.
Dat is handig.
Zij kan telefoongesprekken voeren.
Zij kan bestellingen aannemen.
Als Alice niet kan liplezen,
dan kan haar moeder helpen met communicatie.
In de coronatijd droegen mensen maskers.
Toen kon Alice niet liplezen.
Daarom werkte Alice in de bakkerij.
Het was moeilijk voor Alice.
Ze kon niet communiceren met de klanten.
Toen eindigde de maskerplicht.
Minder mensen droegen maskers.
Toen kon Alice weer achter de toonbank werken.

Sinds april werkt er een horend meisje in de winkel.
Nu werken er 3 mensen in de winkel.

Communicatie is niet makkelijk.
Alice heeft moeite met nieuwe klanten.
Nieuwe klanten beginnen te praten.
Dan legt Alice uit:
Ik ben doof.
Sommige klanten verontschuldigen zich.
Sommige klanten maakt het niet uit.
Sommige klanten zijn nieuwsgierig.
Ze stellen Alice vragen over gebarentaal.
Er zijn video’s en foto’s met het vingeralfabet in de winkel.
Nieuwsgierige klanten kijken hiernaar.
Als klanten Alice al kennen,
dan hebben ze geen probleem.
Ze weten
dat ze rustig moeten praten.
Dan kan Alice beter liplezen.
Sommige klanten kennen de gebaren.
Dat maakt communicatie nog makkelijker.
Alice was vroeger nerveus over communiceren.
Ze zei tegen zichzelf:
Ik kan dit!
Nu kan Alice met vertrouwen communiceren.

Gisteren informeerde de nieuwe collega Alice:
We hebben binnenkort geen potjes pesto meer.
Dus vulde Alice vanochtend de potjes bij.
De collega informeert Alice vaak:
Wat moet er gedaan worden?
Bijvoorbeeld:
   – Het deeg is klaar.
   – Alice moet iets kopen.
   – Alice moet iets bestellen.

Alice opende de winkel in 2019.
Dat was net voor de coronapandemie.
De winkel bestaat nu 4 jaar.
2019 was een vreemd jaar.
Alles begon goed.
Toen kwam corona.
Alice wist niet:
Hoe kan ik doorgaan?
Hoe kan ik mijn doelen bereiken?

Over het algemeen gaat alles goed.
Alice heeft geen communicatiehulpmiddelen.
Bijvoorbeeld een tablet.
Die toont ondertitels.
Alice kan geen telefoongesprekken voeren.
Alice vraagt haar moeder om telefoongesprekken te maken.
Misschien wordt het beter,
wanneer Alice een systeem ervoor krijgt.
Over het algemeen gaat het goed met Alice.

De winkel bestaat nu 4 jaar.
Het is altijd op dezelfde plaats geweest.
Alice bedankt voor het bezoek.

Editore

Questa è Klaudia Jusková.
Lavora come redattrice.
Un redattore è, ad esempio
un dipendente di un sito web di notizie.

Ogni mattina Klaudia cerca e raccoglie
varie informazioni da tutto il mondo.
Ad esempio, su:
   – persone sorde
   – determinati eventi
Klaudia ha bisogno di 4 ore per farlo.
Poi modifica i testi.
Poi pubblica i testi su un sito web.

Klaudia di solito lavora in modo indipendente.
Lavora 8 ore al giorno.
La grammatica corretta è importante.
Il testo non deve presentare errori.
Per questo la grammatica deve essere corretta.
Il testo deve contenere informazioni accurate.
Poi Klaudia pubblica il testo.

Klaudia lavora spesso in ufficio.
A volte lavora a casa.

Dit is Gabriella.
Ze werkt als danseres.
Het is niet haar hoofdberoep.
Ze werkt alleen soms als danseres.

Gabriella zoekt niet naar klanten of dansers.
Ze volgt een dansles.
De dansleraar is horend.
Hij kan gebarentaal.
Hij heeft een gebarentaalcursus gevolgd.
Er is een netwerk met horende leden.
Het netwerk vraagt Gabriella:
Wil je als danseres werken bij een evenement?
Organisatoren in de dovengemeenschap vragen Gabriella.
Ze neemt dan contact op met de andere dove artiesten.
Wanneer Gabriella alle mensen voor het team heeft gevonden,
gaan ze naar het evenement.
Soms worden ze betaald.
Soms niet.
Dat hangt af van de overeenkomst.

Gabriella traint minstens twee keer per week.
Maandag en woensdag.
Als Gabriella een optreden heeft,
dan traint ze vaker.
Dan traint ze 3 of 4 keer per week.

Gabriella let op de danspassen.
Maar ook op de liedteksten.
Wat is de betekenis van het lied?
Wat is de inhoud van het lied?
Gabriella kiest ook kostuums.

Wat is een typische dag in een dansles?
In het begin kennen de dove mensen de muziek niet.
Ze horen de muziek niet.
Daarom legt een horend persoon de inhoud van het lied uit
in gebarentaal met verschillende voorbeelden.
Wanneer de dove mensen het lied goed begrepen hebben,
dan bespreken ze het lied met elkaar.
Maar het lied is nog niet vertaald in Italiaanse gebarentaal.
De vertaling wordt herzien.
Artistieke gebaren worden toegevoegd om bij de muziek te passen.
Dan denken de dansers na over de kleding.
Dan oefenen ze de bewegingen en danspassen.

Gabriella moet goed letten op de feedback van de groep.
Het is belangrijk in een groep:
De bewegingen zijn gecoördineerd.
Als de dansers de muziek niet kunnen horen,
dan moet één persoon een signaal geven.
De dansers letten op het signaal.
Dan is iedereen op tijd.
Wanneer ze voor een publiek optreden,
moeten ze ook denken aan hun gezichtsuitdrukkingen.
Ze moeten glimlachen tijdens het optreden.
Dat is erg belangrijk.
Maar het is ook moeilijk.
Tot nu toe is het hen altijd gelukt.

Gabriella werkt zelden alleen.
Ze werkt meestal met anderen.
Ze werkt met 2 tot 5 mensen.
Gabriella kan alleen trainen.
Ze treedt altijd op met een groep.

Gabriella was ooit op het tv-kanaal LA7 TV.
Er waren daar zeer goede professionele dansers.
Gabriella en andere dove dansers waren er ook.
Het leek Gabriella:
De professionele dansers en de dove dansers vergeleken zichzelf.
Ze herinnerden elkaar eraan,
waar ze op moesten letten.
Bijvoorbeeld: tellen
Dit resulteerde in een goede samenwerking.

Voordat Gabriella het werk beëindigt, controleert ze:
Is alles op zijn plaats?
Is de outfit compleet?
Dan kunnen ze optreden.
Gabriella controleert voor het optreden:
Zijn de stappen duidelijk voor iedereen?
Dan kunnen ze optreden.

Na het optreden bespreken ze:
   • Moeilijkheden
Bijvoorbeeld:
Was het moeilijk om de anderen te volgen?
   • Fouten
Bijvoorbeeld:
Begon iemand te laat?
   • Storingen
Bijvoorbeeld:
Verblindde een licht?
Sommige dansers kunnen een beetje horen.
Ze gebruiken gehoorapparaten.
Andere dansers zijn doof.
Dan ontstaat er verwarring:
Wie moeten ze volgen bij het dansen?
Ze bespreken moeilijke punten.
Dan gebeuren er de volgende keer geen fouten.
Zo kan de groep verbeteren.

Gabriella werkt niet fulltime als danseres.
Ze werkt alleen soms als danseres.
Ze doet dit al 5 of 6 jaar.
Ze traint 2 tot 3 uur per dag.
Het hangt af van:
Hoeveel tijd is er nog over voor de voorstelling?
Als de tijd kort is,
dan traint ze 3 uur per dag.
Als er nog genoeg tijd is voor de voorstelling,
dan traint ze 1,5 tot 2 uur per dag.

Gabriella heeft een houten platform nodig.
Dit zendt de trillingen goed uit.
Gabriella heeft ook nodig
    – krachtige luidsprekers
    – geschikte verlichting
Er is een lichtsysteem.
Dit is niet populair.
Het produceert verschillende lichten afhankelijk van het type muziek.
Gabriella heeft geprobeerd een subwoofer te gebruiken.
Dit is een luidspreker.
Het versterkt lage geluiden.
Dan voelen doven meer trillingen.
De subwoofer is oncomfortabel.
Het glijdt weg tijdens het dansen.
Er is ook een probleem met de subwoofer tijdens optredens.
Het was moeilijk om de subwoofer te gebruiken,
terwijl Gabriella het podiumkostuum droeg.
Natuurlijk heeft ze ook een kamer met een spiegelwand nodig.
Daar traint ze.
Wanneer ze danst
moet ze naar zichzelf kijken in de spiegel.
Ze heeft ook een houten paal nodig.
Deze wordt gebruikt voor rekken in ballet.

Gabriella traint altijd op een andere plaats.
De dansschool is al twee keer van locatie veranderd.
Voor een voorstelling zorgen de organisatoren voor een repetitieruimte.
Elke keer trainen ze op een andere locatie.

Psycholoog en seksuoloog

Dit is Valentina Foa.
Ze werkt als psycholoog en seksuoloog.
Ze doet een stage als psychotherapeut.

Patiënten nemen contact op met Valentina vanwege aanbevelingen van anderen.
Of omdat ze lid is van de Psychologenvereniging.
Dove mensen kunnen haar een bericht sturen.
Ze kunnen een videogesprek regelen.
Horende mensen sturen haar een bericht.